Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: V horor se změní i jízda vlakem

Jsem sice „ideální“ žena a matka, ale nevlastním řidičský průkaz. Mezi námi, ani ho vlastnit nechci, protože jednak se velice ráda nechám vozit a hlavně, při představě, jak vozím dítě v autě po D1 mezi Brnem a Ústím nad Labem, mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A tak jezdíme vlakem.

Tedy, abych byla přesná, jely jsme s Toničkou dvakrát samy dvě. Dámská jízda se vším všudy. První pokus byl celkem pohoda. Tonka byla ještě nelezec, usínala celkem pravidelně a zajímalo ji víc jídlo a chrastítko než okolní předměty, případně krajina. Našla jsem přímý vlak s oddílem pro vozíčkáře, kam se může případně uklidit i cestující s kočárkem, čímž odpadlo postávání v uličce, no prostě krása!

Kočárek zcela mimo
Cesta k rodičům uběhla naprosto idylicky a já si v duchu říkala, že po tomto úspěšném pokusu už nám nic nebrání, jezdit za mou rodinou častěji. Tedy v době, kdy je manžel pracovně mimo domov. Z růžového obláčku mě na zem dostala už cesta domů. V kupé, kam se pohodlně vejde kočárek, jela paní na vozíku a pan průvodčí se nabídl, že nám pomůže a nastěhuje nás do „normální“ části vlaku. A tady nastal problém. Musím předeslat, že vlastníme normální kočárek, zakoupený v kamenné prodejně a homologovaný, tedy jeho rozměry, zvláště rozchod koleček, by měly odpovídat standardům. Neodpovídají. Nebo mají německé vozy nehomologované dveře.

Holčička jen škodila
Kočárek totiž sice projede uličkou, ale už neprojede spojovacími dveřmi. Nu což, řekla jsem si, paní vystupuje v Praze, vydržíme v uličce. Předpokládám, že není potřeba podotýkat, že se Tonička rozhodla být během té hodinky, kterou trvá cesta z mého rodiště do hlavního města to nejaktivnější a později i nejhladovější pidimimino na celém širém světě. Výskala, smála se, škodila, potřebovala akutně přebalit a nakonec usilovně vykřikovala, že jestli jí nedám k prsu OKAMŽITĚ, spustí pořádný kravál, jako že ji strašně trápím.

Kojení na podlaze
Lidé se najednou začali procházet uličkou, hledat jídelní vůz a toalety a my dvě jim sloužily jako ohromný zdroj zábavy. Náš červený sporťák totiž dokonale uličku ucpal, já seděla dílem na batohu a dílem na podlaze, miminko po mě lezlo a ještě jsem do toho kojila. No radost. Do Prahy jsme dorazily, do kupé přestoupily a obě vyčerpáním usnuly. Já si ještě stačila v duchu pomyslet, že to vlastně docela šlo a turisté mají alespoň o čem vyprávět.

Kdo pohlídá králíky?
Ukolébána pocitem, že cestování vlakem s potomkem je docela pohoda, rozhodla jsem se, tentokráte už s lezoucím výzkumníkem, pro další návštěvu rodičů a prarodičů. Tragédie začala už den před odjezdem – večer přišla paní sousedka, že nám nemůže pohlídat králíky a já v půl desáté večer naháněla spolehlivé kamarády, aby nám zvěř nepomřela Usadil se proto u nás dlouholetý rodinný přítel, který se ale tak rozpovídal, že odešel až nad ránem a my všichni úspěšně zaspali, protože i Toničku vzbudil až pošťák hodinu před odjezdem.

Dospím se ve vlaku? Chachá!
Nějak jsem zabalila, Tonku naložila a nenamalovaná a rozcuchaná dorazila do nádražní budovy. A ouha, spletla jsem vlaky, ten náš měl jet až za hodinu. Vypila jsem tedy kávu v nádražní restauraci, nakrmila miminko ovocem a těšila se, jak se ve vlaku dospím. Bylo mi divné, že staniční rozhlas hlásí „naše“ kupé v jiné části vlaku než posledně, ale neohroženě jsem nastoupila a s hrůzou zjistila, že jsme se ocitly v úzké uličce mezi první třídou a jídelním vozem. Nu což, dala jsem si ještě jednu kávu, k nezměrnému obveselení personálu jsem se namalovala a učesala, dítě vypustila na průzkum a po dohodě s paní průvodčí přestoupila na příští stanici.

Nejsem žádné kolo!
No, přestoupila, s obrovskou krosnou na zádech, kabelkou, laptopem a kočárkem jsem běžela podél vlaku, abych nakonec zjistila, že paní průvodčí mě sice čeká u správného vagónu, ale ve špatných dveřích, nastěhovaly jsme se tedy do oddílu pro jízdní kola. Jsem docela nekonfliktní osoba, ale tohle bylo trochu moc. Byl mi navržen ještě jeden přestup, ale to už jsem asi budila takovou hrůzu, že milá paní uchopila kočárek a snažila se ho prorvat těmi úzkými dveřmi. Celá ta situace byla natolik absurdní, že jsem nakonec podlehla, s krosnou na zádech se ohnula, sundala jedno zadní kolečko, o zbývajících třech projela uličkou a zaparkovala do kýženého kupé.

Rezignovala jsem
Jestli teď čekáte, že miminko spokojeně usnulo, já se konečně najedla a odpočívala až k rodičům, jste na omylu. Tonka objevila krásy vlaku, byla tedy tu na podlaze (na dece samozřejmě), tu na sedadle, tu na mé hlavě a nakonec objevila kouzlo výhledu a hodinu se vezla zavěšená na mém rameni a sledovala krajinu. Když jsem vystoupila, vypadala jsem tak, že mě maminka má rodná téměř nepoznala. Já sice málem nepřežila, ale Tonička v sobě objevila nadšeného cestovatele a když jsme po týdnu jely zpět domů, výskala na nádraží nadšením. Definitivně jsem tak rezignovala na vizi pohodlného cestování automobilem a děsím se toho, co mě čeká, až můj milovaný výzkumník začne chodit.

Rada na závěr? Před cestou se důkladně vyspěte a až budete celí oslintaní, oškubaní a poškrábaní sedět v kupé někde v polích, nepropadejte zoufalství. Nakonec dorazíte.

3.7.2013 4:20

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist