Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Nejlepší dárky jsou ty nejhorší

Dlouho jsme dumali, jaký dárek by naše mimino potěšil k prvním narozeninám. Nakonec si Tonička vybrala sama a já jsem nevycházela z údivu.

Byla jsem pevně rozhodnuta zakoupit nějaký hudební nástroj, třeba dětský klavír, aby si hrála na svém a nechodila ničit tátovy kytary. Dokonce se mi o tom podařilo přesvědčit manžela. Protože si nedá vymluvit, že vlastním úplný a dokonalý hudební hluch,vyrazil pro milý nástroj raději sám.

K narozeninám rozdvojku?
Já mezitím koupila úžasný balicí papír a s nadšením čekala, co přinese. Přinesl rozdvojku. A tvářil se hrozně. Tvrdil, že všechny dětské klavíry (tedy takové, na které je schopno hrát roční dítě) jsou děsivě falešné a on ničím takovým nebude ničit sluch svého potomka. Když jsem pátrala po účelu rozdvojky, bylo mi oznámeno, že čas od času hrají s Toničkou na Clavinovu, která je ale zapojena ve stejné zásuvce jako počítač a většinu dne je proto vypnuta. Dcera chodí mačkat jen hluché klávesy a tak když Clavinovu trvale zapojí, vyřeší tím problém s hudebním nástrojem i se sluchem. A bylo. No jo, jenže co s tím dárkem?

Já se ráda houpala…
Zapátrala jsem v paměti a vydolovala starou zálibu v houpačkách.

Nikdy jsem ji sice doma neměla, protože v panelákovém bytě jaksi nebylo kam ji nainstalovat. Náš byt se k instalaci vhodný jevil, tak jsme jednu zakoupili.

„Nejedlá“ rekvizita
A nastal narozeninový den. Sněhová kalamita byla samozřejmě v plném rozpuku a já vyrazila s Toničkou pro dort. Objednala jsem takový, o kterém jsem byla přesvědčena, že ho sice moje dítě moc jíst nebude (protože přece nejí sladké a dává přednost zdravému ovoci), ale alespoň se jí bude líbit a já ho pak prostě dojím. Vlastně jsem milý dort vnímala jako povinnou rekvizitu, která se dětem kupuje jen kvůli památeční fotografii a tetičkám ke kávě.

I přes děsivé kodrcání závějemi dort transport z cukrárny domů přežil, nainstalovali jsme na něj svíčku, zhasli a Toničce ho předložili. Chvilku byla překvapená, pak si na něj sáhla, ulomila malý kousek a strčila ho do pusy. A pak to začalo. Máchala rukama, smála se a dožadovala se své vlastní porce. Naivně jsem si představovala, jak ji budu decentně krmit lžičkou, manžel pořídí pár fotografií a potom čisté a načančané miminko posadíme do houpačky a budeme se dojímat nad tím, jací jsme šikovní a jak nám ten rok rychle uběhl. Houby.

Po kom to dítě je?
Jen co kousek dortu přistál na Tončině talířku, vrhla se po něm a obouruč si ho cpala do pusy. Byla úplně umatlaná a úplně nejspokojenější. A já úplně v šoku. Nikdo z naší rodiny na sladké nebyl a když jsem do sebe v posledním trimestru těhotenství cpala palačinky, připisovala jsem to potřebě rychlé energie, protože byla zima a navíc bydlíme v pátém patře bez výtahu. Když jsem ale viděla svoje dítě s kusem dortu v každé ruce a šlehačkou ve vlasech, trochu jsem své tehdejší mínění poopravila – porodila jsem fanatického milovníka dortů!

A houpačka? Došlo na ni až za pár dní a dneska už je pravidelnou součástí odpoledního hraní.

Závěr? Když vaše dítě ochotně obědvá dušenou zeleninu s rýží, svačí bílé jogurty a snídá chleba s lučinou, neznamená to, že pořádný krémový dort nebude tím nejlepším narozeninovým dárkem!

3.7.2013 4:33

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist