Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Na kojení se bez mimina připravit nedá

Protože jsem matka zodpovědná, pořídila jsem si několik chytrých knih o kojení a důkladně je pročetla, abych získala ničím nevyvratitelný pocit, že kojit je naprosto normální a všechny matky, tedy pokud trochu chtějí, to s přehledem zvládnou.

I přes toto přesvědčení jsem se však rozhodla rozšířit své teoretické znalosti ještě o předporodní kurs kojení. Problém nastal s termínem. Byla jsem si naprosto jistá, že mám pořád spoustu času. Náhle se však přiblížily Vánoce a vlastně hned po nich termín porodu a já lehce znervózněla. Inu, zavolala jsem do porodnice, že se už chci naučit kojit, paní porodní asistentka se na druhém konci do telefonu usmívala (to je fakt slyšet), listovala diářem a nezávazně vypočítávala volná data.

Opravdu rodíme brzo
Musela jsem ji však zarazit a upozornit, že to potřebuji umět, ještě než porodím, protože jinak to trochu ztrácí smysl. Ona se přestala usmívat, ujistila se, že opravdu rodíme čtrnáctého ledna a našla volné místo jedenáctého. Já se uklidnila, protože to je přece ideální termín. Ona klidně moc nevypadala, ale co.

Veselé příběhy kojící
Na kurs jsem vyrazila, přednášku i s nácvikem absolvovala. Tedy s nácvikem, umíte si přestavit, jak se trénuje kojení s plastovým miminem přes předporodní břicho? Docela komedie. Když se nás sestřička zeptala, kdy rodíme, všechny matky říkaly názvy měsíců, já řekla ve středu. Rozradostnilo ji to do té míry, že se pustila na tenký led veselých kojících příběhů a já poprvé zaváhala ve svém přesvědčení, že kojení je samozřejmost. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká.

Kojení? Přece pohoda!
Když mi dceru přiložili na sále k prsu, tak věrna tezi o ideálních čerstvých miminkách uchopila bradavku s naprostou samozřejmostí a sosala jak vzteklá. Řekla jsem si – já naiva – že kojení je pohoda a jde nám úplně samo. Tohle přesvědčení mě přešlo už za pár hodin – sestřičky nás učily kojit vleže, to nám nešlo, ale statečně jsme obě bojovaly, pak jsme to zkoušely v sedě na židli, nic, malinkatý úspěch jsem zaznamenala v náznaku tureckého sedu na posteli (v erární noční košili a na úzké nemocniční posteli je to výkon hodný hadí ženy), ale přes všechny snahy Tonička nepřibírala a plakala hlady.

Jsem neschopná matka
Když jsem už totálně zoufalá hledala radu v knihách, zjistila jsem, že na konci textu o jakémkoliv problému při kojení je vždy věta (v různých modifikacích), že důvod je chybné přiložení k prsu (překlad – jste neschopná matka a je to vaše vina). Cha! Následují sice poučné obrázky ale jak to zařídit, když to miminku nejde, k tomu jsem se tedy přes veškerou snahu nepročetla.

Injekce rozhodla
Dětská sestra nám nabídla pomoc, abychom se s dcerou nestresovaly. Naimplantovala trochu mateřského mléka Toničce stříkačkou, ta ho vyblinkala a to rozhodlo. Budu to prostě muset zvládnout z vlastních zásob. Sestřičky pomáhaly, seč jim síly stačily a nakonec nás s lehkým váhovým přírůstkem a mnoha povzbudivými radami pustily domů. A začalo to.

Kojila jsem a kojila…
Kojení jsme nakonec zvládly. Když vám ale chytré knihy tvrdí, že se malá miminka neumí přejíst a vysosají jen tolik, kolik potřebují, prachsprostě lžou. Když Tonička plakala, a měla čistou plenu, byla pomazlená (permanentní klokan, dokonce jsme koupili i mimiňákovský nosící šátek), naznala jsem, že má hlad. Tak jsem kojila a kojila, věrná další poučce z knih, že máte dát potomkovi napapat kdykoliv chce, protože direktiva o jídle každé tři hodiny je dávno přežitá.

Holčička málem praskla
Jednoho rána se mi zdálo, že Tonička divně dýchá, volala jsem tedy naší paní doktorce, ta radila mimino vzít a přinést ukázat. Pečlivě dceru prohlédla, zvážila a potom mi (protože je hrozně moc milá) tak obšírně vyprávěla o výživě novorozenců, až jsem jí přerušila větou: „Takže je prostě přežraná!“ „Tak. Tak moc, že jí bříško tlačí na bránici a špatně se jí dýchá“, odpověděla s patřičným oddechnutím a doporučila kapičky na vyfouknutí bříška, dudel a dlouhé procházky, protože Tonička v kočárku spala, tudíž nemohla jíst.

Postřeh na závěr: teze o tom, že mimča pláčou, jenom když mají „něco v trenkách“, jsou hladová, nebo se jim chce spinkat, není pravda. Malá miminka mají stres z toho, že nejsou v bříšku a jediné, kde se uklidní, je u vašeho prsu. A když z něj ještě něco teče, máte zaděláno na problém.

Rada na závěr? Nezavrhujte pozitivní roli dudlíku a vězte, že žádný učený z nebe nespadl a navzdory chytrým knihám o kojení nejsou všechny kojící problémy jen vaše chyba. I to mimino se to prostě musí naučit.

27.6.2013 7:09

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist