Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: První slovo není máma

V chytrých knihách a filmech se dozvíte, že první srozumitelné slovo vašeho zlatíčka bude máma. Už vám ale nikdy nikdo neřekne, že to není pravda. Tedy až do té doby, kdy vlastní matce štkáte do telefonu o té obrovské nespravedlnosti a pak se to dozvíte – první slovo je vždycky TÁTA. Nevím proč, ale prostě je to tak. Tvrdí se, že se to snáz vyslovuje, ale to mě nijak neuspokojilo.

Vděk? Nikde!
Je to samozřejmě ohromná nespravedlnost – vy jste ta, která se miminku věnuje od „nevidím do nevidím“, která má dílem vypadané a dílem vyškubané vlasy, kruhy pod očima, bolavá záda a vytahaná prsa a zasloužila byste si trochu vděku. Ne. Nakráčí otec, který si po ránu miminko pomazlí, udělá pár vtipných obličejů, mimino se rozzáří jako sluníčko a naprosto jasně, plynule a srozumitelně pronese to historicky první slovo – táta. A ten na většinu dne zmizí

Apu není máma
Abych ale nepředbíhala. Tonička samozřejmě testovala zvuky i před prvním památným slovem. Začala říkat apu (v různých variantách tento shluk hlásek údajně říkají všechny děti). Bylo to slovo, o kterém jsem si s jistým sebezapřením ještě mohla i myslet, že třeba znamená máma. Z omylu mne vyvedla naše známá, která mi naprosto bezelstně vysvětlila, že je to maďarsky táta (nebo nějaká dětská modifikace). Trochu jsem znejistěla, ale stále ještě jsem si udržovala jistý optimismus. Ovšem jen do nedávného víkendu, který jsme strávili u rodičů mého manžela. Než nám dítě v autě usnulo, bylo nějak neobvykle žvanivé. Kromě apu, bů, ga a podobných zvuků jsme zaslechli i: ještě.

Jatata
Vzápětí sice Tonička usnula, ale mě to vrtalo hlavou – že by mě označila podle slova, které ode mě slyší při krmení? Velice inteligentní potomek, říkala jsem si. To jsem však netušila, co mě čeká. Ta návštěva nebyla jen tak – manžel měl narozeniny. Sjelo se početné příbuzenstvo a můj muž se dva dny vyhříval v záři celorodinné lásky a pohody. Tonka evidentně dumala, čím by tátovi udělala radost, až se v sobotu při přebalovaní ozvalo: jatata. Omyl, řekla jsem si naivně, první slovo je přece máma, a zůstala jsem v klidu. Druhý den ráno ovšem nastala výše popsaná situace – přišel otec, dítě se rozzářilo a proneslo „táta“.

Jsem jen bandaska
Manžel byl pyšen a hrd a já se litovala. Nejhorší na tom všem ale je, že následných několik měsíců Tonička tento výraz tak vypilovala, že voláním táta táta označovala vše, co se jí líbí – hračky, přípravu na vycházku, můj ranní příchod k postýlce a samozřejmě svého spolustvořitele. Zvolna jsem propadala trudnomyslnosti. Měla jsem pocit, že pro svou dceru jsem bandaska na mlíko, houpadlo, nahřívadlo a automat na čistou plenu. Manžel mě sice utěšoval, že když někam poodejdu, Tonička občas řekne máma, ale věřili byste mu?

Táta se vytrácí…
A pak to přišlo! Řekla máma a zářila. Hurá! A v naší domácnosti nastala harmonie. Trvala ovšem asi tak týden. Potom si totiž manžel všiml, že sice máma už umíme, ale táta se nám nějak ze slovníku vytrácí. Nejdřív se snažil tento nepoměr zvrátit tím, že po každém proneseném máma přikvačil a Toničce vysvětlil, že máma je sice fajn, ale táta se říká líp a zintenzivnil hrátky s miminem, aby jako pochopilo, že prostě táta je nejlepší. Teď jsme ve fázi, kdy mi občas násilím vyrve kočár, pošle mě na kávu nebo cvičit a vyráží do brněnských parků na vycházky. Což o to, svědčí to oběma…

Jupí, medvěd!
Tonička samozřejmě žvatlá čím dál usilovněji. Od prvních neartikulovaných zvuků, slabik a výkřiků se propracovává k náznakům slov a my ji v tom oba usilovně podporujeme – několikrát jsem běžela z kuchyně do pokoje, protože jsem z tónu a přibližného obsahu řečeného byla přesvědčena, že mi manžel sděluje něco zásadního, ale přistihla jsem je, jak leží bok po boku s nějakou hračkou a usilovně řeší, jakou techniku nejlépe zvolit pro její uchopení. Holčička začíná reagovat na obrázky zvířátek při čtení večerní pohádky a já občas dumám, po kom to dítě je, protože nejvíc juchá a do knížky plácá u obrázku medvěda, kterého se všichni bojí. Je to radost!

Rada na závěr? Trénování řeči je docela legrace, jen se připravte na to, že budete-li chtít být důslední, bude to těžké. Odcházela jsem z Tončina pokoje se slovy: „Máma se jenom oblékne, učeše a potom už půjdeme ven. Počkáš na mě?“ a v odpověď se mi ozvalo: „Ne.“ Tak jsem se vrátila a dítě vzala do ložnice, aby nemělo pocit, že nereaguji na to, co mi sděluje.

3.7.2013 4:00

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist