Veronika ve 37. tt: Už anebo napořád

TĚHULKA LIVE! VERONIKA Poslední dny se pocitově pořád pohybuji mezi dvěma extrémy. Někdy si říkám: Už, už to musí přijít. Vím, že každou chvíli porodím našeho syna. Jindy se nemůžu zbavit neodbytné myšlenky, že tento můj těhotný stav je napořád.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


A v takových chvílích vím, co chci. Nebo spíš, co bych si nepřála. Nepřála bych si ještě jednou zažít martirium první návštěvy v prenatální poradně v Podolí. Nepřála bych si znovu a znovu ujišťovat dceru, že mi s miminkem nemusí pomáhat. A že je jedno, jestli se těší nebo ne (poté, co už popáté za den slyší z cizích úst otázky: Těšíš se na bratříčka? A budeš pomáhat mamince, že?). Nepřála bych si dokola odpovídat na otázky typu: „Ježiš, kdy to čekáte? Brzo, že?“ Takže kdyby to mělo být napořád, tohle jsou moje výhrady. Jinak je mi prima.

Je mi tak prima, že i když byla Anit minulý týden třikrát ve školce, tak jsem nedokázala moc odpočívat a raději jsem gruntovala, nakupovala a zvládla onu zmiňovanou předporodní návštěvu (o které se podrobněji rozepíšu hned v následujícím odstavci, protože stála za to). Taky jsem dvakrát vzala syna kamarádky – šestinedělky – do herny, aby si užil i jiných dětí než své novorozené sestřičky a zařádil si s Anit. O víkendu přijeli tcháni a my vyrazili s Tomem na sobotní romantickou večeři (možná na dlouho poslední). Takže moje „devátoměsíční“ euforie pokračuje.

V CMC můžu zůstat až do úplného konce těhotenství (mají i monitory) a do porodnice jet až na porod. To jsem ostatně využila, když jsem čekala Anit. Jenže pak jsem se při příjmu nestačila divit, na jaké otázky musím během rozjetého porodu odpovídat. Tentokrát chci příjem co nejkratší, a tak jsem se domluvila s lékařkou Danielou i se svou porodní asistentkou Simonou, že jednu návštěvu v Podolí absolvuji, aby mě „měli v počítači“ – a vyplním co nejvíc dotazníků dopředu.

Přišla jsem před devátou. A následující tři a půl hodiny vypadaly takto:

Čekání ve frontě před recepcí.

Recepce a krátký rozhovor plus papírek na otestování moči (tu jsem měla testovat sama na jediném WC určeném pro v té době ve švech praskající čekárnu/chodbu).

Rychle najít volnou židli. Čekání.

Další rozhovor na recepci. Papíry k podpisu a přečtení.

„Moje“ židle už je zabraná, snažím se ulovit jinou. Čekání.

Čtěte také:

Dlouhý rozhovor v jiné místnosti s porodní asistentkou. Tam jsem měla docela dobrý zásek. Velmi sympatickou asistentku jsem značně vyvedla z míry, když jsem ji přesvědčovala, že je mi třicet jedna. Dost urputně jsem si trvala na svém – přece snad vím, kolik mi je, ne? Ehm. Tak o tom, že má pravdu ona a je mi fakt třicet dva, mě přesvědčila až matematika. Ale celkem jsme se na této záludné otázce zasekly. To ty další, typu: jakou velikost nohy má manžel, kolik zubních kazů měla prababička z matčiny strany a jestli moji příbuzní někdy chovali exotické zvíře, byly vyloženě brnkačka. Za dvě hodinky (ve skutečnosti asi deset minut, ale čas je subjektivní veličina, že?) jsem vyšla z „výslechárny“ vyšťavená jako po státnicích na magistrovi.

A opět známá číhaná na židličku. Mám štěstí a vmáčknu svůj zadek mezi dvě další těhule. Krabici s reklamními mimi-předměty, kterou jsem dostala asi za správné zodpovězení otázek, strčím pod nohy, na budnu si sednu, kabelka po chvíli nepohodlného válení se na mém klíně letí na krabici. U toho třikrát „promiňte“ na všechny strany. Holt, je tu trochu těsno.

A zase čekám. A čekám.

Konečně se ozve mé jméno a v ordinaci už se zdravím se „svou“ Danielou, která kromě CMC pracuje jeden den v týdnu i v Podolí na ambulanci. Za dvě minuty jsem venku. Dvanáct třicet. Tak honem pro Anit do školky. Dnes to bude bez oběda…

Tolik k mé návštěvě v Podolí. Prý ty další už bývají na pohodu. Já ovšem riskovat nehodlám. V počítači už snad mají vše, co u porodu nebudu muset opakovat (třeba zrovna na ty kazy prababičky bych si možná už ani v tom stavu nevzpomněla). A hurá zpět do CMC.

A jak jsme pohnuli s přípravami? Máme autosedačku. Tom přivrtal do stropu hák na houpací vak. Čtu knížku o bezplenkování. Šátek už měkne díky pravidelnému vánočkování. Na WC jsem nalepila vybarvenou mandalu s hlavičkou novorozence a slovem Anoooo… (hypnoporodníci ví). Jo a mám už částečně sbalenou tašku do porodnice! Takže ještě pár praček (a žehlení) a stav „napořád“ se možná změní na „už. už. už“.

Vaše – nejspíš ne napořád těhotná – V.


Veronika právě prožívá 37. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

b633476599250586131.jpg


70px_cmc_banner.jpgLékařskou péči Těhulce LIVE! poskytuje: CMC – soukromá klinika, která klade mimořádný důraz na nejvyšší kvalitu pediatrické péče. 

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist