Veronika: 3. 3. 2016 (Další) nejkrásnější den v roce!

TĚHULKA LIVE! VERONIKA Damiánek je na světě! Přivítalo ho sluníčko, naše hlasy a ruce. Celý pokoj po jeho narození okamžitě doslova nabobtnal hormonem štěstí. A na vlně euforie a radosti frčíme doteď. Ale od začátku…

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Bába aaaa

V pondělí přijela do Prahy moje máma (kterou Anitka přezdívá „bába aaa“, protože chová kočku, a když ještě Anit neuměla vyslovit „kočka“, říkala kočkám „aaa“). Anitku jsem dala do školky a jela mámu vyzvednout na nádraží. Pak jsme šly pro Anit (která prý dopoledne úplně nebyla ve své kůži – ale asi je to adaptační fáze?) a já musela něco zařídit na novém bytě. Mamka s Anitkou skákaly v blátivých kalužích.

V úterý jsme navštívily hudebku a angličtinu i s mamkou, aby viděla Anitčiny kroužky. A ve středu Anit naplno propukla rýma a kašel plus trochu teplota (která gradovala ve čtvrtek). Že by školka? Kaluže? Moje viróza, ze které jsem se sotva vylízala? Damíkovi jsem řekla, že musí vydržet do víkendu, aby se jeho sestra stihla vyléčit. Střídavě jsme s mamkou bavily (a hlavně držely doma v teple) nachlazenou Aňulku a v mezičase mi máma pomohla uklidit celý byt. Vyprala a pověsila záclony, umyla koupelnu a záchod, vysála, vyžehlila… prostě předporodní grunt se vším všudy. Já vařila, dochystala tašku do porodnice, poslouchala relaxace. A vlastně nám ta Anitčina nemoc umožnila dokončit všechny přípravy, které bychom jinak odkládaly.

Čtvrtek doma

Ve čtvrtek jel Tom do práce brzy. Ani jsem se s ním pořádně nerozloučila a byl pryč. Anit se od rána chtěla mazlit, stoupla jí teplota. A já najednou nemohla sedět. Jako by mi něco vadilo. Musela jsem klečet nebo čupět (takový krásný moravský výraz). Anitka pořád chtěla mámu. Tulily jsme se. Do toho jsem musela několikrát na záchod. „Je to tady,“ blesklo mi hlavou. „To už se čistím.“ V pravidelnějších intervalech jsem pociťovala něco – jako nutkání na velkou. Podivný bezbolestný tlak. Volám Tomovi: „Anit má teplotu a já rodím.“ „Haha, jasně,“ zasmál se Tom. Podobnými fórky jsem ho totiž poslední dobou zasypávala často. Jenže pak z mého tónu asi vycítil, že tentokrát je to jiné. Zvážněl a vyptával se na podrobnosti. Znejistěla jsem. Nebudu ho přeci tahat z osmdesát kilometrů vzdálené práce, když to možná nic není! Domluvili jsme se, že se ještě ozvu. Po dalších dvaceti minutách mi bylo jasné, že asi fakt začínám rodit. Když jsem to volala Tomovi, už seděl v autě na cestě domů. Smál se a pořád mi říkal, jak moc se těší. Zavolal pak ještě asi třikrát, aby mi to zdůraznil. A já nevěděla, jestli se radovat nebo pořád váhat – můžou to být poslíčci a navíc jsme se s Damíkem domluvili přece až na víkend. Jenže Dam má svou hlavu. Pro jistotu jsem zavolala i porodní asistentce Simoně, aby byla připravená.

Máma byla trochu nervózní. Rychle jsem ji zaškolila do hypnoporodních praktik – neříkej bolest ani kontrakce, nelituj mě při vlnách – naopak, každou vlnu vítáme a máme z ní radost. Docela se do toho dostala. A najednou tu byl Tom. Moje sluníčko. Vše rozzářil svým úsměvem a pozitivitou. Vlezla jsem si na chvíli do sprchy a Tom mi vždy při vlnách pouštěl relaxace. Ty mi moc pomáhaly. Ale popravdě – byl tam trochu chaos. Anit pořád chodila za mnou až nakonec usnula na pohovce. Tom běhal po bytě a sháněl poslední věci do porodnice. Máma vařila oběd. Už jsem chtěla jet, ale ne bez rozloučení s dcerou. Vzbudila se, když už jsme skoro stáli ve dveřích. Rychle jsme jí s Tomem vysvětlili, co se bude dít. Pochopila. Řekla „ahoj“ a my jí byli neskonale vděční, že to vzala tak skvěle.

Čtvrtek cesta a příjem

Z prvního porodu si pamatuji cestu autem jako dost náročnou. Tenkrát jsem taky praktikovala hypnoporodní techniky – a právě v autě jsem „ztratila kontakt“. Tentokrát Tom vymyslel super fígl – při každé vlně zastavil na blikačky. V klidu jsem ji prodýchala. A jelo se dál. Navíc nám celou cestu hrála v autě Zahrada snů (jedna z hypnoporodních relaxací). Sice jsme jeli trochu déle (už jsem cítila vlny skoro po dvou minutách, některé byly pěkně dlouhé), ale tento postup rozhodně stál za to.

Zato příjem byl dost podobný tomu u porodu Anit. I když jsem se snažila dokonale připravit všechny údaje dopředu – kvůli tomu jsem absolvovala jednu poradnu v Podolí – sestra mě docela zchladila. Připoutala mě na monitor (vynutila jsem si polohu ve stoje) a já na ni s úsměvem: „Můžu si něco pustit do uší?“ „No, musíme tu spolu něco vyplnit.“ Aha… takže celých dvacet minut znovu ty stejné otázky. A dědeček teda umřel na co? A nejste alergická? (Nekecám, na to se mě zeptala dvakrát a pak znovu doktorka, která prováděla vaginální vyšetření.) Po necelé půlhodině, kdy se porod trochu zpomalil (aspoň z mého subjektivního pohledu) jsem konečně uslyšela: „Kontrakce jsou jak biče, otevřená na šest. Tak vás přijmeme na pokoj.“ Super. Do toho už přišla moje porodní asistentka Simča. Odvedla mě na pokoj (číslo dva, osmička s vanou a vlastně i všechny ostatní pokoje byly obsazené!) a vzápětí přivedla Toma. Můj talisman – porodní košile (jedna stará Tomova), ve které jsem rodila Anit, letěla na zem. Skočila jsem do sprchy. A pak se to pěkně rozjelo.

Čtěte také:

Porod Damiána

Na pokoj jsme se dostali něco před druhou. Rodila jsem těsně před čtvrtou. Následující dvě hodiny vypadaly takto:

První část: Ve sprše

Nahá ve sprše prodýchávám vlny. Tom na chviličku zmizí a pak vítězoslavně něčím mává. Přes sklo sprchového koutu poznávám hodiny. Haha – tak je sundal. Jupí. Čas nehraje roli. Nechci ho u porodu. Tom i s hodinami mizí a hned je zas tu. Líbáme se a říká mi, jak jsem sexy. Připadám si sexy. Tom mi pouští z mobilu relaxace. Je skoro tma. Pěkně to frčí a připadám si jako na nějaké droze. Mezi vlnami se směju, zpívám ukolébavku, pohupuji se v bocích. Pak přichází vlna a já vždy vysunu tělo mimo proud vody, pokrčím nohy do polodřepu a sama sebe koučuji: „Uvolni se, anoooo, tunel, Damíku, dělám ti tunel.“ Podobné věty mi naskakují v hlavě a já je říkám nahlas a prodýchávám každou vlnu. Představuji si letící balonek. Letící chmýří od pampelišky. Tunel, který se zvětšuje. Damíka, jak prochází porodními cestami. Roztahující se dělohu. Usmívám se na konci každé vlny. A Tom se usmívá se mnou. Mezi vlnami mám dost „sjeté“ hlášky typu: „Uuuf, to frčí. Je to mazeeec. Jedeme dááál.“ – no, jako na extázi na nějaké party. Tom mi pak řekl, že během jedné vlny jsem na začátku řekla „ne“ a pak se hned opravila – „teda anooo, anooo…“ – prý se tomu musel smát. Vše je neskutečně rychlé. Najednou se mi malinko chce tlačit. Je mi vedro a už nesnesu sprchu.

Simča v této fázi vždy jen nakoukla. Možná mě párkrát poslechla dopplerem. Moc jsem ji nevnímala – jen Sebe, Damíka, Toma, vodu a relaxace.

Část druhá: Před sprchou

Vylezu před sprchu, ale do pokoje, který je zahalen díky žaluziím jen v přítmí se mi nechce. Zůstáváme v tmavé koupelně. Simča podá žíněnku, na kterou s vděkem kleknu. Ne, dřepnu. To je lepší. Mezi vlnami jsem na čtyřech nebo v dřepu. Při vlně se v dřepu opírám o Toma, který mi dělá lidskou židličku. Chudák – úplně se zpotil a já mu ještě stihnu se vší láskou vynadat, že smrdí. Dotýkáme se hlavami a dělá mi to moc dobře. Občas mu tisknu ruku. Silně cítím, jak mě miluje a v tu chvíli obdivuje. Jak moc se těší. Nabíjí mě.

Charakter vln se mění. Začínají být víc tlačivé a já se těším, že si odpočinu. U Anit byly tlačivé vlny dlouhé, ale i dlouho po sobě. Tohle je ale jiné. Začínám vydávat zvuky. Hmmm. Aaaaa. Uuuu. Mručím a hledám nejvhodnější úlevný tón. Simča mě přesvědčuje, abych šla do pokoje. Nechce se mi. Jdeme pár kroků, ale pak Tom zavelí, že se vracíme, protože je tam moc světlo. Chvíli ještě pokračuje naše seance před sprchou. „Asi fakt rodím,“ řeknu nahlas a směju se tomu, jak absurdně to musí v této fázi znít. Jdeme na pokoj.

Část třetí: Na pokoji

Na pokoji pokračuji ve své poloze – na žíněnce na zemi před porodním lehátkem. Je tam šero, ale ne tma. Nevadí. Mám zavřené oči a jsem hodně ponořená v sobě. Mluvím málo. Simona mi říká, že mi ještě nepraskla voda – a jaké mám možnosti: čekat až praskne, nechat si ji prasknout, porodit Damíka ve vaku. Usmívám se a neodpovídám. Je jasné, že si nic prasknout nenechám. Občas se jakoby oddělím od svého rodícího těla a vidím naši skupinku shora. Připadám si jako nějaké zvíře – bez skrupulí mručím a hučím. Tlačivé vlny teď přichází jedna za druhou. Nedají mi odpočinout. Simča poslouchá Damíka a něco se jí nezdá. Tom mi pak řekl, že se mu trochu zpomalil tep. „Pošli mu tam kyslík!“ říká mi naléhavě Simona. A dýchá se mnou. Přestávám být zvířetem. Zklidním se. Nemručím a jen prodýchávám. Jde mi to a dokonce ani nemusím tlačit. Taky měním polohu – na všechny čtyři, zadek trochu nahoru. Vím, že takto Damíkovi nepomáhám rodit se. Ale získávám pro nás oba kyslík a čas. Po chvilce ho Simča zase poslechne. Srdce bije jako zvon. Můžeme jít do finále.

„Takto nemůžu porodit – zadkem nahoru,“ říkám nahlas, ale spíš jen tak pro sebe. Kleknu si na jednu nohu, druhou pokrčím a opřu se o ni. Za okamžik mi praskne voda a cítím, jak Damík rychle sestupuje dolů. „To bude rychlovka“, bleskne mi hlavou a trochu panikařím. Pak se ale uklidním. Připadám si jako amazonka. Nebo nějaká divoženka. Zase se mě zmocňuje „zvíře“. Ještě na chvíli pomyslím na všechny ženy, které v tento okamžik rodí. Dodá mi to energii na finále. Simča říká, že na chvilku odejde – říct těm venku, aby je náhodou teď nenapadlo vejít. Moc ji nevnímám. Snažím se zklidnit. Dýchám. Netlačím. Najednou cítím Damíkovu hlavu mezi nohama. Hladím ji. Hladí ji i Tom. Má uprostřed takovou vrásku a je celá fialová. Přichází Simča a zároveň další vlna. Dýchám i trochu tlačím. Ruce pořád na Damově hlavě. Sahám si na hráz – je celá. Objímá Damovu hlavu. Najednou vyjede celá hlava a kousek ramen – obličejem k mému zadku. Simča s miminkem nějak točí. „Ne, čekej na vlnu,“ říkám. Třeštím oči na dítě, které se ze mě souká, držím ho. Cítím obrovskou úlevu a přichází poslední vlna. Damík mi vpluje do náruče. Je celý fialový. Krátce zakřičí a já si ho přitisknu na hrudník. Pak se přemístíme na lehátko. Dívám se mu do očí. Líbám ho a očuchávám. Líbám Toma. Je to nepopsatelná síla. Simča mě přikryje a diskrétně odchází. Tohle je naše chvíle.

To be continued…

Vaše druhomatka V.


70px_cmc_banner.jpgLékařskou péči Těhulce LIVE! poskytuje: CMC – soukromá klinika, která klade mimořádný důraz na nejvyšší kvalitu pediatrické péče. 

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist