Jedna porodní historka

KLUB TĚHULEK! TEREZA Strašně moc se těším, až ucítím miminkovské pohyby – zevnitř! Až bude škytat a až se bude pěstičkami a nožičkami tlačit ven. (Zatím je cítím jen zvenčí! Když se po mě Martínek sápe, přelézá mě nebo kope ve spaní.) Ale to, jak malé miminečko roste a nabývá síly, je prostě zázrak. Každým pohybem dává najevo, že chce být s námi a že se taky těší z toho, jak se máme rádi a jak si spolu užíváme.

Taky se těším na porod. Když jsem rodila Martínka, tak se to sice v danou chvíli zdálo být nekonečné, ale ten pocit, že z jednoho jsou najednou dva, nejde slovy popsat. Kdyby mi zdravotní a finanční stav dovolil, tak rodím třeba každý rok, ale kdo by je pak všechny šatil a živil?! 🙂

Z prvního porodu hned vzápětí vznikla docela komická historka. V sedm ráno mi v Motole tvrdili, že jako prvorodička budu rodit až na druhý den. To ve mně vyvolalo takovou paniku, že jsem se po dvou hodinách ukrutných bolestí „šla“ (čtenář, hlavně tedy mužského pohlaví, si může představit, že má v těle dvacet zlomenin, udělá 4 kroky s medicinbalem mezi nohama, který neví, jestli může pustit na zem nebo ho má pevně svírat mezi nohama a do toho dostane astmatický záchvat) zeptat, jestli by bylo možné rodit císařským řezem. To už mi ale porodník řekl, že se můžu přesunout na porodní sál.

Tak jsem „šla“ zase zpět na pokoj. Kolem mě prosvištěla rychlostí Šinkanzenu sestra s kafíčkem v ruce a volala na mě: „Napište manželovi, ať přijde, že už rodíme. Ale ať se před tím nají!“ Poklidně píšu sms zprávu. Však budu rodit až zítra, myslela jsem si! No, ale evidentně moje teoretická porodní příprava porod rozjela takovým tempem, že sotva, co jsem se vyhoupla na porodní lůžko, tak byl Martínek skoro venku. A já to pak myšlenkami zbrzďovala jen, aby nastávající tatínek stihnul zaplatit účet v restauraci a přiklusat za námi.

Po třech hodinách stahů mi bylo jasné, že si mě sestry zařadily do kategorie hysterek: „Všechno jde dobře, akorát má silný hlasový fond!“ Čím víc jsem řvala a zvonila, tím méně za mnou chodily. Za pět minut dvanáct (obrazně i doslova) vešel do místnosti manžel s šedo-zelenou barvou v obličeji. Já nevěděla, jestli se mám bát o mimino nebo o něj. Při každé kontrakci vyskočil ze židle jak vystřelený z praku a v panice chtěl přivolat sestry, ať mi uleví od bolesti nebo ať to ukončí. Nezmohla jsem se na víc než: „Ticho! Sedni!“ V mezičase jsem se zmohla jen na: „Vodu.“

Martínek se poprvé podíval na náš svět ve 12:45. I když jsem přišla na dva dny o hlas, měla jsem radost, že se porod obešel bez jedovatých chemikálií. A tak se těším, až se ze mě opět stane dopravní prostředek a naše miminko bude cestovat. Je to jedinečné!


Tereza právě prožívá 18. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

b633476598734508896.jpg

8.6.2016 12:20

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist