Ztracené klíče

MIMI LIVE! SARAH Závěr sedmého měsíce byl ze strany Sárinky velmi aktivní. Opět nás neminula další jedenáctka, a to tak, že jsem 11. 4. našla další v pořadí již čtvrtý zub. Sárinka už má 4 zuby dole a dva nahoře. Čekám, že se ještě každým dnem objeví horní dvojky. Už umí zuby pěkně používat, dokáže mě pěkně kousat a nemá žádný problém spořádat třeba okurku. Úplně ji těmi zoubky piluje, až z ní skoro nic nezbude.

Sára nám předvedla, že nehodlá na nic čekat, a prostě si stoupla. Doplazila se k autíčku, které má Lola jako odrážedlo. Chvíli si s ním hrála, pak se rozhodla, že se u něho posadí, což byl taky její první větší sed, zatím měla vždy jen ty šikmé sedy. No a já rychle běžela pro telefon, abych zachytila tento významný moment, a než mi stihl telefon zaostřit a vyfotit, tak já zírám na ten displej a Sísa suverénně stojí. Tak to bylo tedy pěkné překvápko.

Jaro je tady

S celou rodinkou si naplno užíváme přicházející jaro a s ním předletní počasí. I Sárinka musela na deku ven, kdyby to bylo na ní, byla by jenom venku. Miluje psy, takže za nimi stále uhání, ta mladší fenka by si furt hrála a chodí jí dávat svůj míč. Sáru nenapadne nic jiného než ten nechutně vypadající míč rychle vzít do pusy a zkusit, jak moc je dobrý. Samozřejmě tomu nepřihlížím jen tak, já vždycky chytnu až tu poslední fázi, kdy Sarah už spokojeně cucá míč. K tomu pak přidá několik trsů trávy a je to. Tak jsem si tedy říkala, že si alespoň buduje dobrou imunitu, ale bohužel asi ne tak silnou, aby odolala další nemoci.

Lola začala prskat, začalo jí téct z nosu a hned druhý den se přidala Sárinka. Takže opět po měsíci nás pohltila nemoc. A opět v dubnu. Laurinka každý rok si ještě duben nechává na poslední nemoc. Jak miluju březen, měsíc, kdy začíná už krásné jaro, první teplejší dny, tak stejně tak nemám ráda duben. Vždycky ho už beru jako měsíc, kdy už by mělo být teplo a dobře a přitom je to úplně naopak a právě Lolu vždycky pohltí ještě „poslední zimní“ nemoc.

Od té doby, co jsem byla se Sárinkou v nemocnici, tak mám k nemocím ještě větší respekt, ale teď doufám, že to bude jen standardní viróza a nic vážnějšího. Nicméně noci jsou velmi náročné, protože ani jedna z holek pořádně nespinká, Sárince se hodně špatně dýchá a nezvládá ani kojení, pak hodně v noci pláče. Rýmu má opravdu velikou, hodně ji odsávám a chuděrka to celé velmi statečně zvládá. Tak snad je to poslední rýma této zimy a pak si už zase až do podzimu budeme jen užívat.

Zatracené klíče

V týdnu se opět projevila moje mateřská demence. Jako každou středu, tak i nyní jsem ráno s holkami vyjížděla na cvičení, ani nebyl rozdíl v tom, že jsme jely pozdě (protože jezdíme pozdě pokaždé), ale tentokrát jsme jely extra pozdě, jelikož jsme zaspaly. Tudíž ráno bylo opravdu velmi hektické, ale nějak jsme to zvládly. Holky naskládané v autě a jelo se. Sárinka ale zrovna neměla svůj den, takže byla v sedačce trochu protivka, a proto jako vždy jsem hledala, kde je co po ruce, abych jí to mohla dát na hraní. Když jsem vyčerpala všechny na ruku dosažitelné hračky, tak jsem jí dala svoje klíče od baráku.

Uf, ty ji naštěstí na zbytek cesty zabavily a my mohly v klidu dojet. Absolvovaly jsme cvičení a pak ještě hraní si venku na hřišti. Blížil se čas oběda, a tak jsme se vydaly pomalu domů. Cestou zpět jsem chtěla ještě nakoupit. Zrovna se to nějak sešlo a já nakoupila hodně masa, aby bylo z čeho vařit, nějaké jogurty a obrovské plato vajec. Ve zkratce by se dalo říct, že to bylo hodně věcí do ledničky. Zrovna to byl jeden z těch vyletněných dnů, takže jsem si říkala, že musíme chvátat, abych maso rychle strčila do lednice.

Už se pomalu blížíme k domu a já si jen tak pro srandu představovala, jak nemám svoje klíče a prosím sousedku, aby mi schovala všechno to jídlo do lednice a my bychom čekaly na zahradě, než přijede manžel z práce a pustí nás domů. V tu chvíli jsem se rychle propleskla, že to by byl ale blbý vtip. Každopádně odbočuji, parkuji, vypínám motor, beru klíče. Jenže ta ruka s klíči je prázdná. Hlava mi šrotuje, pomalu obracím auto vzhůru nohama, klíče nikde.

Do toho Lola utíká za psy na zahradu, Sárince se v sedačce už hodně nelíbí, tak si ji beru na ruku a hledám s ní. Začínám být zoufalá a vymýšlím řešení. Hlavou mi prolítne, že snad opravdu budu muset napakovat to jídlo a donést ho té sousedce, aby se nepokazilo. No nedalo se nic dělat. Už jsem hledala přes čtvrt hodiny a na maso a jogurty v autě – bylo opravdu vedro. V jedné ruce Sarah, v druhé kočárek, který překypoval nákupem, jsem si to štrádovala přes silnici k sousedce s prosbou o úschovnu.

Takže věci zazimované, jídlo se nepokazí a já jdu v hlavě šrotovat dál, kde ty klíče můžou být. Naštěstí manžel odjel z práce ještě o 20 minut dříve a my tak čekaly asi jen hodinu, než dojel, ale i tak jsme toho dost stihly. Laurinka totiž musela na záchod, začala jsem tedy vymýšlet, jak to udělat, když venku nemáme nočník. Naštěstí to nakonec vydržela. Pak přijel manžel, naše spása, a my se konečně dostaly s holkami domů. Nicméně případ stále nebyl vyřešen a já se začínala o své klíče bát.

Věděla jsem, že jsem s nimi zamykala a měla je s sebou v autě, protože jsem si pamatovala tu scénu, jak si s nimi Sárinka hraje a strká je do pusy. Ano, mami (vím, že pravidelně čte mé příspěvky), uvědomuji si, že klíče jsou špinavé a není to nic dobrého na hraní a ano Luky (manžel) uvědomuji si, že klíče škodí zoubkům, ale zoufalé věci si žádají zoufalé činy od zoufalé řídící matky. V tu chvíli pro mě klíče byly jediným východiskem. Ale zpět.

Volala jsem si tedy do centra, jestli náhodou někdo nenahlásil, že nalezl klíče, ale bohužel. Odpoledne jsem se tedy sebrala, nechala jsem holky manželovi a jela se podívat ještě na hřiště. A v polovině cesty jsem se otočila a jela zpět. Vzpomněla jsem si, že když jsem holky ráno vyndávala z auta, tak jsem si klíče od Sárinky brala a ukládala je do jedné neviditelné kapsičky v přebalovací tašce, kterou jsem samozřejmě několikrát prošla, ale ta kapsička je zrovna tak maličká, že ani klíče necinkaly a já opravdu nemohla poznat, že tam jsou. V tu chvíli bylo pro mě prioritní uklidit je na místo, kde je určitě najdu a odkud nevypadnou. No vyšlo mi jen to druhé.

Tolik od nás po dalším týdnu. Dneska, když píši, má Sárinka přesně 8 měsíců. Má šest zoubků, plazí se, jde do sedu, stoupá si, péruje na kolínkách a na první den nového měsíce máme první slovo: „táta“.

Hezký den.

Bára a Sárinka

18.4.2018 3:02

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist