Řešíme helmičku

V pátém a sedmém měsíci jsme byli u fyzioterapeutky na kontrole, protože Jakoubkovi se nechtělo nejdřív otáčet a pak začít lézt. Konzultovali jsme taky značně plochou hlavičku od ležení na zádíčkách. Všude jsem pořád jen četla: „Do třetího měsíce nedávat na bříško, hrozí syndrom náhlého úmrtí kojenců“, tak se pak Jakoubek jinak než na zádíčkách spát nenaučil.

Nicméně fyzioterapeutka řekla, že hlavička je v pohodě (je pravda, že se od toho pátého do sedmého měsíce hodně spravila) a že kdyby nám někdo nabízel helmičku, tak máme říct, že děkujeme a nechceme. Dále to nevysvětlila, což mne teď trochu mrzí.

V osmém měsíci na preventivní kontrole nás paní doktorka poslala na helmičku. Tedy na vyšetření a zjištění, jestli ji potřebujeme. Snažila jsem se jí oponovat, že to nechci, ale ona argumentovala, že to je úžasné pro dítě, které začíná lézt a zvedat se a všude se obouchává. No tímhle argumentem mne dostala. Můj názor je, že čím dřív se dítě obouchá, tím líp a tím dříve se naučí, jak se neobouchat.

Náhodou jsem zabrousila na články o helmičkách – takové ty sloužící jen k tomu, aby se dítě doma nepraštilo do hlavy. Prý je to nejhorší, co může rodič dítěti dát. Jednak se nenaučí fungovat bez helmičky, a když mu ji sundám, praští se hodně. A pak jde o přenos síly nárazu z hlavičky na nedovyvinutou páteř – náraz, který by jinak v pohodě zvládla silná lebeční kost.

Nicméně – po několika bezesných nocích (proč jen je úděl matek o všem tak moc přemýšlet…) jsme se s manželem rozhodli, že do toho jdeme, smířili jsme se s tím, že když nám to neproplatí pojišťovna (která to schvaluje až zpětně), bude nás to stát 15 tisíc a také že budeme muset jet na vyšetření dvakrát do Ostravy (máme to tam 350 km).

Jo, nějak to zvládneme. Hlavně, aby se Jakoubkovi ta dlouhá cesta autem aspoň trochu líbila.

Co by člověk pro dítě neudělal.