Zavři uši

MÁMA LIVE! KATEŘINA Tak nám otrnulo. Neduhy máme snad za sebou a způsob trávení tohoto léta se nám už zdá podstatně šťastnějším. Díky mnohému – vyzdravování se na chatě v polovičním klidu a tichu, díky letnímu počasí, které se venku zdá být dokonce příjemné, a taky díky návštěvě kamaráda Čecho-Itala a jeho přítelkyně, kteří nám na chatě připravovali italské delikatesy. Dva dny jsem skoro nevařila a ráda jsem se nechala zpomalit jižanským tempem. Zvlášť Kačenka byla nalepená na naší přítelkyni a cuchala jí její dlouhé kudrnaté vlasy. Měla jsem nezvykle dlouho volné ruce a prostor pro mnohé, na co často nezbývá čas.

img_2543_0-1100x618.jpg

Chatařská idylka trvá ale od soboty do čtvrtka. Pátky jsem překřtila na hlučné dny. Poslední pracovní den všichni přijíždějí do svých chat a honem vytahují sekačky, pily a plotořezy. Drnčí to ze všech stran, mezi živé ploty doléhá cvakání klik aut a pořvávání typu: „Vyndal jsi tu tašku s jídlem? Zapoj honem lednici. Posekej, ať už je klid…“ A mnozí, kteří by možná zrovna nezastřihávali ploty nebo nepěstili trávníky, začnou, aby se to svezlo s jedním hlukem a aby bylo už to ticho, kvůli kterému sem všichni jedeme. Není to pražské nepříjemné hlučno, před kterým ujíždíme. Je mi celkem sympatické, ale všeho s mírou.

A co na to děti? Reagují okamžitě – Tomáš vyjíždí se svojí sekačkou na trávu, která po zapnutí zahlásí něco jako: „Tráva je vysoká. Trávník potřebuje nový sestřih.“ S rachtáním skončí, když Lukáš doseká doopravdy. Kačenka leží na dece a hraje na dětskou kytaru, respektive mačká tlačítka a pomáhá tak vyluzovat další a další zvuky. Kytaru miluje a nedovede nehlučit, když už, tak už. Nějak jsem se zastavila a uvědomila jsem si, jak všechno od mých dětských let pokročilo do většího hlučna.

Jako malá jsem měla na chatě panenku – ještě jinak – se ségrou jsme měly panenky, nachlup stejný typ, ale sestřina byla bruneta, moje blondýnka. Spíš peroxiďačka. Pojmenovala jsem ji Káťa (že by to bylo předurčení mého budoucího živého miminka?) a s druhou Alenkou svorně bekaly. Byly to ve skutečnosti spíš bekací panenky, které při otočení na záda vydávaly tak pracně: beeee. A jak jsme byly šťastné, že nám nány bečí, a tlačily jsme žluté zmenšeniny skutečných tehdejších kočárků s kovovou konstrukcí a plastovou copánkovou rukojetí. A ještě jsme měly štěkajícího chodicího psa, který v břiše tahal těžké buřtové baterie, aby sem tam vyštěkl. O dnešní nabídce mluvících hraček by se nám tehdy mohlo jenom zdát. To o čtyři roky mladší brácha měl už robota a houkací auta a nějak se od té doby hračky rozmlouvají čím dál samozřejměji.

Kromě sekačky a kytary máme ještě mnohé. Tomášovi mluví Bob i Bobek, Kačence Kvapník – to jsou jejich usínací plyšovky, dárky k narození. Jedním z nejlepších kousků je štěkající pejsek, který dokonce chodí a vrtí ocasem. Když jsem byla s Kačenkou sama doma, spala jsem s ní ve velké posteli a malá usínala s panenkou. V noci jsem na ni (panenku samozřejmě!) nějak nalehla a ozvalo se do úplné tmy: „Mám tě moc ráda, mami.“ To není normální, takhle se lekat kvůli hračce, zdá se mi. A jednou z nejšílenějších věcí uklízenou na samotné dno koše s hračkami, tou je vrtačka, která kromě hluku koulí očima a na konci práce se pochválí. Mluvící plyšáky i panenku mám ráda a děti bez nich nedají ani ránu. Ale asi proto, že je Lukáš bubeník, jsme dostali pro děti tamburínu a dokonce celou sadu hudebních nástrojů vč. bubínku s paličkami. Když k tomu přidáme auta s houkačkami a zvukové knížky, začíná se zdát, že je to v rukou našich malinkých dětí už trošku moc.

Takže se nabídlo jediné řešení – hračky jsme doslova hodili do klidu. Kromě plyšovek a červené kytary – sekci TOP – jsme zbytek přestěhovali na chatu a v hlučné pátky mohou děti přidávat ruku k dílu.

A pak? Pak se vzbudíme do tichého sobotního rána. Stále víc si uvědomuji, jak je nesmírně ozdravné prostě jen tak být v tichu a klidu venku. Ticho léčí, to jsem si ověřila zvlášť, když mě bolely zuby a čelist, vlastně celá hlava. Tomáš stále častěji hlásí: „pipinka“, protože prostě konečně ty ptáky zpívat slyší a neupozorňuje na ně, protože vidí jít po chodníku holuba. Hlavně Kačenka nádherně spí. Spí víc než v Praze, hlouběji a kvalitněji v kočárku na zahradě. Od soboty do čtvrtka jsme se všichni léčili z neduhů tichem. Do příjezdu našich Čecho-Italů, kteří se neustále (ale vážně ne hlučně) smáli a zpomalili nás. Patrick mě těšil slovy: „relaxuj“ a zatím vařil. Já jsem si jen tak hrála s dětmi a vyřešila mnohé resty. A pospávala jsem s dcerou na mém břiše. Na jeden zátah jsme dali na chatě dva hlučné pátky a dva dny k tomu, první část naší dovolené, tentokrát na zotavenou. Teď je naše klidná dvouzubá holčička zpátky v hlučné Praze, tak uvidíme, jak to po deseti dnech v tichu pocítí.

Zavřít uši na pár dní, a to doslova, je myslím víc než ozdravné. Zvlášť pro batolata.

Přeji vám příjemnou tichou dovolenou
Kateřina

29.7.2015 1:04

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist