Zázraky přírody

MÁMA LIVE! KATEŘINA Měla jsem rozepsaný rozverný článek o tom, jak děti mluví – trochu polsky. Jak my mluvíme s nimi, jak s nimi mluví druzí a jak mluvíme všichni dohromady a co z toho vzejde. Ale nakonec je všechno jinak – píši o tom, jak jsem se zase rozkojila.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Máme mnohé neveselé, stresující, aktuální, zúzkostňující a nakonec až zázračné zážitky. Nicméně mohu zlehka a nakonec snad rozverně navázat na minulý článek. Malý dovětek – Tomášek se vyčural do květináče. To jsme si ještě vysvětlili. Další den se ale vyčural do šuplíku s autíčky (i s těmi na baterky) a následně se sháněl po takové té prachovce z peří, co připomíná kartáč z automyčky… zatím jsem znala jen hry na závody, odtahy aut, parkování, už i na bouračky a vyprošťování hasiči, ale ne na hromadné „mytí“ autíček. Bylo to ale snad to jediné doopravdy veselé, co se nám v uplynulých 14 dnech přihodilo.

Přišla nepříjemná nemoc – příušnice. Prý typicky jarní. Když ji člověk prodělá v dětství, obvykle se nepřidávají komplikace tak často jako v dospělosti. A já – jak jinak – příušnice měla se ségrou naráz a asi tříletá. Máme na ně jedinou pěknou vzpomínku, a to černobílou fotku, kde máme zabalené hlavy do šátku, ležíme spolu v posteli a tváříme se poměrně vesele – asi se nám už muselo ulevit. Tehdy se ještě povinně neočkovalo – tedy náš ročník a taky Lukášův (povinné očkování proti příušnicím, zarděnkám a spalničkám je od ročníků narození 1987 a výše). Jenže Lukáš žádnou fotku s hlavou v šátku a s nateklou příušní slinnou žlázou z dětství nemá. A teď jsem mu ji vážně nepořizovala.

Začalo to povinně nenápadně – jako únava nebo začínající viróza. Jenže jedno ráno se manžel vzbudil s boulí za uchem a já ještě tak nevinně pronesla, aby to nebyly příušnice. Protože mu bylo špatně, vydal se na pohotovost (byl víkend) a vrátil se s nějakými léky s tím, že se v pondělí má hlásit u obvodní lékařky a že půjde nejspíše o nějako virózu. A já si naprosto přestala připouštět, že by to příušnice byly, protože jsem si myslela, že už by to lékaři poznali.

Viróza to byla, ale v úterý ráno výsledky z odběru krve potvrdily, že má skutečně tu nepříjemnou variantu – příušnice. Pocítila jsem v tu dobu ještě lehčí úzkost, protože Tomášek měl teprve dva měsíce jednu dávku očkovací vakcíny proti této nemoci a Káťa ještě žádnou. Protože jde o vakcínu živou, odložili jsme po poradě s pediatričkou očkování na pozdější dobu. Mezitím jsem konzultovala na imunologii, zda ji můžeme synovi dát a kdy. Nechali jsme mu udělat imunologické vyšetření kvůli imunodeficienci IgA v rodinné anamnéze. Kačenka má toto očkování ještě odloženější, protože nám očkovací kalendář posunulo povinné očkování proti TBC. Malá byla tedy ohrožená nákazou příušnicemi a dětská lékařka říkala, že nemůžeme dělat vůbec nic než čekat, zda se u ní neobjeví nějaké příznaky.

Vzhledem k tomu, že byla ještě nedávno kojená, by to mohla ustát. I přes pochopitelné a velmi časté pusinkování, spaní s námi v posteli, krmení z jedné vidličky. Možná pod vlivem těchto událostí jsem začala cítit podivné známé pnutí v prsou. Malou jsem přiložila a trošku jsem kojila. Po sedmitýdenní pauze. Rozhodně jsem neměla nalitá prsa a Kačenka nepila plnohodnotně, ale něco se trošku dělo. A tak mi v tomto období přišlo jako důležité se pokusit zase se rozkojit. Moc jsem si od toho neslibovala, ale intuitivně jsem ji teď zase chtěla dávat mateřské mléko. Pokusit se podpořit její imunitu. Taky se mi trochu zastesklo a samotnou mě ty kratičké pokusy o kojení uklidnily.

Postupně se situace zlepšovala. Každý večer trochu pila a hlavně ráda. Po dvou dnech od potvrzení manželovy diagnózy, šestý den poté, co se vzbudil s boulí za uchem, a dokonce i po mírně se zlepšujícímu průběhu jeho nemoci nastal nečekaný propad. Ráno mu prudce vylétla horečka jeden stupeň pod 40 a prudce ho rozbolela hlava. To mě vyděsilo a volala jsem jeho obvodní lékařce, protože ani nebyl schopen rozhovoru. Potvrdila mi, že není na co čekat a že mám volat sanitku. Snažila jsem se všechny nějak uklidnit – po pravdě asi nejvíc sebe. Lukášovi bych teď panikařící nijak nepomohla a děti bych vyděsila, už tak to pro ně nebyl den z nejlehčích.

Snažila jsem se dělat mnoho věcí najednou – zabalit Lukášovi vše potřebné s sebou, sepsat seznam léků, které bral, podpořit ho minimálně co největším klidem, připravit děti na to, že táta odjede sanitkou, proklestit cestu záchranářům mezi rozsypaným duplem. Rychlá přijela ale skutečně tak rychle, že jsem nestihla ani odvést děti k sousedce, což se mi zdálo jako rozumné, aby neměly šok. Pan záchranář žertoval, že kromě tatínka by si možná rád vzal ještě jeden obrázek z pěnové podložky na hraní, a to propadla v pláč Káťa. Poté, co klaply dveře za Lukášem a muži v kombinézách, spustil Tomášek. Možná je to paradoxní, ale uklidnilo mě, že Lukáš odjel do velmi blízké a snad nejlepší nemocnice v Praze.

Čtěte také:

Honem jsem se pokusila utišit děti a stihnout Kačenčinu 1,5letou prohlídku u pediatričky i ze zištných důvodů – chtěla jsem mít jistotu, že jsou děti v pořádku a dostat nějaké informace, co a jak mohu nebo nemohu dělat. Komplikace příušnic, které se později potvrdily u Lukáše, mě děsily. S lékařkou jsem byla od potvrzení příušnic telefonicky domluvená, že můžeme v den objednané prohlídky skutečně přijít, přestože máme doma pacienta s infekčním onemocněním. Domluvily jsme se, že nepůjdeme do ordinace přes čekárnu, ale bočním vchodem – kdyby byla Kačenka přeci jen přenašeč nemoci. Sama jsem s dvojgolfkami k lékařce s oběma dětmi a přes poledne, kdy obvykle cestou zpět usnou, nikdy nejela. Dvojgolfky se nevejdou do výtahu do patra ordinace a bez nich bych nedonesla domů patrně jedno spící dítě a nedovezla bych k tomu kočárek s druhým. Byla jsem rozklepaná jako ratlík. A co uděláte v takové situaci? Zavoláte: „mami pomoc“, stejně jako mě volají mé děti, když jim padá věž z kostek.

„Mami pomoc“ bylo vyslyšeno a babička jednala skvěle – věcně, klidně, podpůrně. Neodjela na chatu, bydlí blízko a prostě pomohla, když bylo potřeba. Že má Kačenka 11,5 kila a měří 84,5 centimetru mi bylo jedno. Že vypadá zdravě a snad neonemocní, mě potěšilo. Že nemůžu udělat vůbec nic mi bylo trochu líto, i když mi to tak nějak bylo jasné. Děti jsme unavené dovezly s mámou domů, daly je spát a já se vydala za Lukášem do nemocnice. Měl všemožné komplikace při příušnicích, především ho trápil zánět slinivky. Hlídání dětí přes polední klid se osvědčilo a já získala možnost chodit v té době za manželem přes kopec do nemocnice (sice je to asi 15 minut pěšky, ale na strmé stoupání asi nejsem zvyklá).

Nemusela jsem mít ani roušku a ani plášť, protože proděláním příušnic člověk získává doživotní imunitu. Ruce jsem si dezinfikovala pečlivě, abych snížila pravděpodobnost, že domů přinesu pro změnu nějaké jiné riziko onemocnění. Díky Epidemiologické stanici hlavního města Prahy a jejich příjemné pracovnici, která mi telefonovala, aby mi vše vysvětlila, jsem nabyla většího klidu. Vše se shodovalo s tím, co mi řekli v nemocnici a co jsem se dozvěděla od pediatričky – tedy, pokud by se Kačenka nakazila ze stejného zdroje jako Lukáš, už by se nemoc projevila každým dnem. Že se nakazila od něj, je stále možné a nemoc se projeví. „Oficiálně“ je ještě v riziku, ale vzhledem ke kojení by to mohla skutečně ustát. Jediné opatření, které je třeba dodržet, je takové – nesmí být v uzavřené místnosti v dětském kolektivu a nesmí se napít z lahve jiného dítěte.

Nemám ji chovat jako ve skleníku, máme chodit ven, máme ji sledovat a při prvním podezření na příznak příušnic jít k lékařce. A já si dodávám – mám ji kojit, respektive se pokoušet. Celkem nám to nějak jde. Každá kapka dobrá! Nicméně se mi nezdá, že by naše dočasná skromná laktace měla delšího trvání – hodnotím to tak, že kojím z vnitřní úzkosti. Jestli takový termín nebo něčí podobná zkušenost neexistuje, já to tak zkrátka vnímám.

Dneska je manžel už s námi doma. Nespinká už u doktora pána. A já jsem ráda za návrat zdraví Lukáše, za naše asi epizodní kojení a hlavně za pomoc ochotných bližních. Máma neřešila, že není očkovaná nebo že by se mohla nakazit a vrhla se do jámy lvové, tedy jámy možná plné paramyxovirů. Právě to se mi na mateřství strašně líbí – jak se dokážeme za naše potomky bít. Bezhlavě, v jejich prospěch, mnohdy neobjektivně.

Ať vás minou jarní nemoci.

Kateřina

18.5.2016 1:03

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist