Ty jez – ty nejez

MÁMA LIVE! KATEŘINA… toho jsme se se sestrou v dětství něco naposlouchaly. Někdy vyloženě takto jasně-stručně, jindy i s osloveními, aby bylo jasno: „Lucinko, to už stačí. Kačenko, pořádně papej.“ A třicet let poté málem vypouštím podobné věty z pusy i já. No děs!

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Přestože se snažím nesrovnávat naše děti, někdy se tomu neubráním, protože teď se nestačím divit. Jsem totiž zvyklá, že Tomáška jídlo nikdy nezajímalo a že jsou období, kdy žije snad vážně ze vzduchu. Je mi záhadou, že se ještě drží na nohou, když vím, co za den sní, respektive nesní při jeho výdeji energie. A ještě větší záhadou je, že vypadá docela normálně – tedy není žádné rachitické dítě s průhledným obličejem a břichem, jak kdyby mu do něj někdo zakrojil lžící a kus si vzal. Takové děti totiž znám a takové dítě jsem byla i já.

Tomáš je šlachovité dítě s vypracovanými břišními svaly, které pořád lítá, sem tam způsobně běhá, leze na prolézačkách, je mrštný, živý, někdy šíleně rychlý a neposedný – tedy vážně málokdy sedí a málokdy jí. Málokdy jí rád. Na den mu stačí jogurt, půlka rohlíku, asi tak 5 lžiček příkrmu/oběda, 2 grahamové chlebíčky a večerní kaše. Bez cukety a bramborové kaše by jeho jídelníček neexistoval a co vůbec nechápe, proč by měl jíst každý den k obědu něco jiného, když mu stačí kousek cukety.

Nemá rád maso. Nesní nic, co je slizké nebo mokré – rozuměj veškeré ovoce, ale i mokrá těstovina v puse mu nesmírně vadí. Kromě toho, že ji okamžitě vyplivne, si obřadně a velmi dlouho čistí jazyk, aby tam neulpěla ani mikročástice toho, o čem si myslím, že je to dobré.

Ovoce sní jedině v bílém jogurtu. Je nesmírně konzervativní a nejí, co nezná. Nikde. Neloudí, neprosí, nesnaží se ochutnávat jídla dětem zapovězená. Nutriční terapeut i pediatrička mě nezávisle na sobě shodně uklidnili slovy: „Buďte ráda, že jí alespoň něco. Jsou děti, které nejedí doslova skoro nic.“ Takže dle rad nabízím – nabízím třeba stokrát s motivačním očekáváním, že třeba po sto první to najednou sní. Dle rad se mu snažím neúnavně nabízet, jíst jídlo před ním, nenutit a hlavně neznechutit.

Jenže ta hranice je velmi tenká… Zvlášť, když máte ještě jedno batole, které chce jíst úplně všechno a pořád. Vzdala jsem pokus řešit, aby starší dítě jedlo jinak nebo víc než to mladší. Kačenčinu stravu prý může jíst Tomáš do tří let klidně a nic hrozného se nestane. Tak teď se snažím, aby jedli spolu a alespoň stejné porce. Kačenka totiž jí mnohem více než její brácha. Váhově je dělí necelá tři kila při čtrnáctiměsíčním věkovém rozdílu.

Když se Tom večer dloube v kaši, Káča nemá nikdy problém po něm dojíst. A smutné na tom je, že nepozná, kdy už má dost, přejídá se a pak blinká, čemuž se mám snažit stůj co stůj zabránit. Tedy to by samozřejmě tak smutné nebylo, ale mně je smutno, když jí beru jídlo od úst, protože jsem se naučila rozpoznávat hranici, kdy to už stačí, aby jí nebylo těžko.

Jenže to Káťa stočí pusu do obloučku – směrem dolů, její bernardýní očička ještě více povisnou vnějšími koutky dolů a začne dramaticky kutálet slzy po tvářích. Ublíženě pláče, takže to ji pak uklidním u kojení a držím tak dlouho v nějaké neblinkací poloze, dokud neusne.

Je vážně těžké nabízet jednomu to, co nemá jíst to druhé nebo čeho nemá jíst tolik. A tak si v těchto situacích říkám, jak to měla naše máma těžké. Byla jsem totiž jeden čas fakt extrém – jídlo mě nejenže nezajímalo, ale obtěžovalo. Ve školce jsem měla od rána stres, že bude oběd a že mě budou zase nutit jíst. Nenáviděla jsem koprovku, a když jsem po čichu poznala, že se vaří právě toto jídlo, dokázala jsem se rozplakat a trpět celé dopoledne, než nastal okamžik O – okamžik oběda.

Socialistická školka byla zvlášť krutá a výkonově orientovaná – kdo polil ubrus, dostal před sebe kartičku s prasátkem, aby se pořádně styděl – asi (já pořád nechápu, proč se to vlastně dělalo). A kdo nedojídal, dostával černou kartičku na stolek, u kterého seděly další 3 nevinné děti. Takže já byla ta očerňovaná. Našli na mě strategii – paní Beranovou, velmi tučnou paní Beranovou, která si přede mě sedla a svými sto dvaceti kily mě měla motivovat k výkonu řádného najedení se. Když to nezabralo po dobrém, rvala mi hliníkovou lžící hluboko do krku jídlo, až jsem často zvracela a rázem jsem měla vedle černé karty tu s prasátkem.

No byly to nechutné zážitky. Dokonce to došlo tak daleko, že si mě ve vyšším oddělení musely učitelky venku na procházkách předávat, abych šla na první čas jídla s menšími dětmi a abych dojedla v čase těch z mého oddělení – půlhodina navíc mě měla donutit sníst víc, než bych snědla jinak. Nakonec mě ze školky vyhodili.

Čtěte také:

Fakt – když se nám narodil brácha a byly se mnou takové jídelní problémy, máma si nás nechala doma oba a – trochu jsem jíst začala. Takže vím, co všechno lze zkazit přístupem. Máma je výtečná kuchařka a nebyla tak úporná jako paní Beranová, i když sem tam na mě zoufalí rodiče zkoušeli něco jako: „Budeš tu sedět, dokud to nesníš.“ A já klidně klouzala hodinu napíchnutým bramborovým knedlíkem v tuhnoucím tuku na talíři. Fuj!

Takže jak na to? Netučně, klidně, bez paní Beranové a hliníkové lžíce vyvolávající zvedání žaludku, bez úpornosti, s trpělivostí… uvědomuji si, co všechno jsem nesnášela a jaký to mělo efekt. I když se přiznávám, někdy jsem zoufalá a mám chuť spojit děti hadičkou (jak mi krásně sedí v jídelních židličkách vedle sebe), krmit jen Káču a nějak zařídit, aby se jídlo z ní dostalo k bráškovi. Sestřička je totiž jeho jediným motivátorem – takže upozorňování „Káťa papá, dívej, jak je to dobré“ tak nějak jedině trochu funguje.

A pak taky – lžička za bábu (ty máme tři), lžička za dědu (ty máme taky 3), pak máme ještě Áňu (sestřenici), tetu Lúcu (to je ta „ty nejez“, dnes fešně tučná – lékařsky vzato obézní, promiň ségro) a pak poslední lžička je za Hawkieho (tchynin pes). Akorát pořád nevím, jak se motivuje k zastavení jedení u batolat, která se přejídají, blinkají a je jim pak těžko. U batolat, která přibírají kilo třicet za měsíc a kterým se pořád vytahuje větší a větší oblečení. Žádnou hru na minus lžičku neznám.

A to se chystáme s Kačenkou na dámskou jízdu na svatbu, kde svědčím kamarádce. Svatba je to velmi tradiční – 130 lidí, kostel, ale pak kulturák a prohýbající se stoly s jídlem typu tlačenka a nakládaný sýr. Ještěže je ženich vegetarián a bude mít uzpůsobený jídelníček. Snad se s ním s Káťou nějak svezeme. Nerada bych vlekla ze sálu řvoucí dítě vyžadující zakousnout se do tlačenky. Když ji uvidí, určitě ji bude chtít ochutnat jako zatím všechno na světě – to k jídlu i to, co se jíst vážně nedá.

Mějte krásné září

Kateřina

9.9.2015 12:16

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist