Máma na telefonu

MÁMA LIVE! KATEŘINA Po zápisech do školky se rozšířila moje mateřská role ještě o jednu malou – jsem máma na telefonu. A to já nerada.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Telefonování je pro mě problém. Proti době před dětmi se moje možnosti tlachání po telefonu minimalizovaly a drtivá většina mých bližních to chápe a respektuje. Znamená to, že už ani nezkoušejí volat v uspávací době dětí po obědě, během oběda vůbec, mezi sedmou a osmou večer, když mám největší kalup z celého dne – koupání, uklízení hraček s dětmi, připravování nebo vaření večeří (někdy i 3 druhy, protože Tomášek prostě nejí skoro nic) a s tím spojené vyjednávání o menu, krmení, ukládání. A tak dále, a tak dále. Ráno bývá taky dost rozběhané – asi nikomu nemusím popisovat – jak během přípravy snídaně usazuji děti na nočník a záchod, převlékám, stelu postýlky a postele, zatímco děti stelou drobečky pod sebe, jak mezi tím vším sázením lžiček do pusinek srkám Caro a do toho si vyřizovat hovor? A potom? Ještě horší – cesta do kočárkárny, výběr motorky, kočárku, trasy procházky, nakupování… ne vždy mám volné ruce na telefonování. Obě ruce, protože dvojgolfky se řídit jednou rukou prostě nedají. S monokočárkem a malým Zátopkem to není o mnoho lepší.

Obvykle dám telefon do kapsy na kočárku a zda ho slyším či mám možnost volat je to tak asi 20 : 80 – tedy daleko spíše ne. A upřímně – ne vždy jsem naladěna na dlouhý hovor (nad jednu minutu ho už považuji za dlouhý – ale to až od doby rodičovské), vlastně skoro nikdy nejsem ochotna rozpovídávat se s bližními, když bych potřebovala být chobotnicí s více končetinami, jež by v tu dobu dosáhly tam a tam a tam a reagovat, vnímat vedle volajícího a sebe sama dvě malinké děti často venku volící různý směr. Asi je to nějaký druh neochoty nebo odpovědnosti vůči dětem nebo neschopnosti – ale necítím se dobře, když se s někým pokouším si povídat, zatímco jsem na hřišti s dětmi, plně za ně odpovědná a chci se jim věnovat.

Možná mě zasáhlo, když jsem jednou naštěstí měla možnost jedním manévrem zasáhnout, aby se dítě jedné nevnímající telefonující maminky nevřítilo do světelné křižovatky. Že byla červená pro chodce, je snad zřejmé. Přestala jsem mít nějaké zvláštní ohledy ke zmeškaným hovorům. S jistotou zvedám telefon Lukášovi (mám odlišnou melodii a hlasitější vyzvánění) – je vždycky věcný, rychlý, protože to moc dobře zná. Moje empatická maminka mi obvykle napíše zprávu, ať zavolám, až budu moci… ségra dobře ví, kdy si můžeme s jistotou popovídat. Ostatním obvykle volám zpátky po občasném prostudování výpisu zmeškaných hovorů.

Drtivou většinu lidí, se kterými chceme nebo potřebujeme komunikovat jinak než osobně, mám na chatu. Ten mi maximálně vyhovuje – jsem psací typ. Když mám chvilinku, odepisuji nebo sama zakládám chatová vlákna. Neumím napsat SMS – tedy, uměla bych MS, ale určitě ne short. Takže chat je pro mě ideální volba. A pro kamarádky maminky dětí s různými denními zvyklostmi, dobami spánku, klidu, her. Pro kamarádky, kterým také chybí mnohdy chapadla a klid na telefonování. Napíši a druhá strana si přečte vzkaz, kdy chce nebo kdy má čas. A taky jsem někdy na mobilu odepisovala stručněji na chaty i během kojení a to bych určitě netelefonovala – sama se chci taky najíst v klidu a nerušena, sama netelefonuji, když jím. Ale to jenom občas, když nebylo zbytí.

Už nějakou dobu nezvedám neznámé pevné linky, protože mi od narození dětí snad sto lidí pokoušelo nabídnout různá pojištění, bankovní produkty, snažili se mě přesvědčit ke změně tarifu odběru elektřiny a nevím co… A teď budu muset své zvyklosti dost změnit – protože mi prý KDYKOLIV můžou volat kvůli uvolněnému místu ve školce, kam Tomáška nevzali. A u nás je třeba reagovat celkem dost rychle a dostavit se se zápisovým lístkem. Ale popořadě.

Čtěte také:

Zápisy do školek proběhly proti očekávání velice bezproblémově. Vloni jsem totiž od několika kamarádek slyšela s různě silným emočním zabarvením totiž zhruba toto: Nekonečné fronty na chodníku v mraze (zápis byl skoro o měsíc dříve, ráno a bylo fakt zima), znavené úřednice, hodnotící úřednice, z nichž některé neváhaly ohodnotit matky jako nedobré matky vyrábějící z dětí citové mrzáky, když je zapisují do školky „tak brzo“, hádající se rodiče, předbíhající rodiče, nervózní rodiče, rodiče v návlecích na zimních botách, tzn., že si nosily čvachtající břečku v igelitu všude s sebou anebo haldu bot před východem… obíhající rodiče celý náš pražský obvod od školky ke školce, zajišťování půldenního hlídání, dokonce nutnost mít s sebou hroznový cukr, termosku s čajem nebo za sebe Stacz kolejkowy, což je profesionální vystávač front (nyní jsem silně ovlivněna článkem, kterak se této pracovní pozici daří v Polsku). S tím se pak některé maminky vystřídaly po doběhnutí z jiného zápisu, protože systém vyžaduje ukázat rodný list, osobně se podepsat, osobně se dostavit…

Protože jsem tušila, že to se synovými možnostmi zápisu do státní školky nebude valné pro jeho narození jedenáctého září namísto „posledního nejzazšího termínu porodu 30. 8.“, odmítla jsem se dopředu stresovat a dala na doporučení z webu naší městské části. Při běžných hovorech s maminkami na pískovišti a po pozorování několika učitelek, kterak se mají k dětem u nás na hřištích či v parku, jsem zohlednila vzdálenost (vůbec nic těžkého) a vybrala jsem 3 školky. Bydlíme přímo naproti jedné – z okna ložnice koukáme na ozdobená školková okna. Další školku máme v budově školy asi 300 metrů od vchodu našeho domu a tu třetí, tu máme zatraceně daleko – asi tak půl kilometru.

Protože jsem očekávala minimálně lehčí drama, vyrazila jsem do první školky odhodlaná a s proprietami – především jsem si několikrát nervózně zkontrolovala, zda mám vyplněné přihlášky v pořádku, lékařskou zprávu – přílohu k přihlášce, rodný list, občanský průkaz stvrzující, že bydlíme přímo naproti, pití a knihu. Samozřejmě propisku, kdyby něco… Asi z určité nervozity jsem byla ve školce naproti našemu bytu 20 minut před zápisem a první. Paní ředitelka se mě ptala, které dítě jdu vyzvednout. Celkem logicky navrhla, ať jdu ještě na tu chvilku domů. A já, že ne. Nikam nejdu. Budu si číst zatím – jako – abych mohla pozorovat. Nepřečetla jsem ani stránku, protože jsem vše pozorovala a nasávala atmosféru, abych se ujistila, že je to tam fajn. Myslím, že bylo, respektive že by to bývalo bylo v této školce pro Toma fajn. Mají krásnou velikou vlastní zahradu ve velmi klidné lokalitě totálně mimo provoz aut.

Pět minut po začátku zápisů s lehce odkrvenou rukou od vypisování všeho ručně, jsem se přesouvala do další školky. Musela jsem ujít dalších tři sta metrů, abych i tady bylo nakonec rychle vyřízeno – byla jsem druhá v pořadí a za dalších pět minut jsem byla venku a zase s milým pocitem – paní ředitelka se zdála fajn. Cestou z ředitelny jsem si trošku prolezla školu, ale znám ji už z voleb. Je to školka zřízená z tříd přímo ve škole, ale celkem stranou. Ta se mi zdá zase příjemná svým rodinnějším pojetím s celkovou kapacitou 25 dětí.

Do třetí vybrané školky jsem musela jít celých deset minut a u zápisu byl celkem chaos – zápis se totiž nekonal ve školce, ale v budově školy naproti přes silnici, nikde nebyla žádná navigace, žádné informace mi nikdo ve škole nesdělil – jenom, že „tady to není“, takže jsem se řídila zástupem rodičů a zvolila jejich směr do nějaké další budovy, kde byla ředitelna. Tady jsem tedy frontu stála a moc dobře jsem se tam necítila, takže mě nijak netrápí, že právě sem nebyl Tomášek taky přijat. Každopádně – za 50 minut od začátku akce zápis jsem byla doma. S hromádkou papírů – s kódy, pod nimiž se ukrývá identita mého dítěte. S budoucími zápisovými lístky, na něž si z druhé strany píši nákupní seznam.

Nic pro mě není nepříjemným překvapením. Očekávala jsem podstatně větší časovou zátěž při zapisování, ale zápis byl klidný a rychlý. Všechny ředitelky mi při pohledu na datum synova narození daly dobrou radu – buďte na telefonu – kdyby se uvolnilo místo. Beru si ji, ač nerada, k srdci. Neteř se narodila 12. 9. a dostala jako k 1. 9. netříletá místo ve školce prý jen proto, že sestra byla jediná maminka z dětí pod čarou, které se ředitelka mezi těmi všemi dovolenými v tu pravou chvíli dovolala. Stejně tak se dostal k místu ve školce kamarádčin syn, taktéž narozený v září…

Nebyla jsem si jistá, jak emočně bych zvládala odvádět Tomáše do školky. Přijde mi totiž mimořádně zvláštní skutečnost, že bych ráno jedno dítě odvedla do budovy před našimi okny, abych s tím druhým byla doma a dívala se na zdi, za kterými je to druhé. Zatím nepatřím k maminkám, pro které je místo ve školce pro její dítě existenční záležitostí a nutností k tomu, aby se vrátila do práce. Zatím tedy jedeme v sourozeneckém tandemu. O soukromé školce neuvažujeme. A jsem na telefonu.

Mějte se fajn

Kateřina na příjmu

6.4.2016 12:52

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist