Chalupinka

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Splnili jsme si další sen a můžeme dětem ještě zasadit stromy a dobudovat dům. Chatě dnes říkám chalupa, protože označení chalupáři zní snad lépe než chataři a hlavně toto označení odkazuje k mému oblíbenému seriálu. Stavba je kolaudovaná jako chata kvůli přístupové cestě, ale je to v zásadě domek se vším všudy – zděný, krásný a už náš. Sedlová střecha, krbová kamna, balkonek, pokojíky, veranda s velkým stolem a vyřezávanými židlemi, obývák, normální kuchyně se všemi spotřebiči, sprcha a splachovací záchod, dokonce venkovní kuchyňka a zahrádka s houpačkou a se záhony – všechno předčilo naše očekávání. S Lukášem jsme se shodli, že jsme oba dříve slýchávali od přátel něco v tom smyslu: „Hlavně nechci za pár let skončit jako taťka, co jezdí o víkendu na chatu…“ a naštěstí jsme se potkali právě my dva, kteří jsme jednou jako rodiče s dětmi na chatu jezdit chtěli. Chybělo nám něco jako bezpečné útočiště, čerstvý vzduch, řeka, zahrada a druhá tak nějak zdravější domácnost. Co jsme spolu s Lukášem začali spolu bydlet a dali jsme naše věci dohromady, zjistili jsme, že máme mnohé 2–3x. Vznikla prakticky druhá kompletní domácnost zazimovaná v garáži. A teď ji stěhujeme a dáváme jí smysl.

Já i Lukáš jsme každý trošku ustoupili ze svých požadavků a výsledek je jasný. Získala jsem komfort na úkor menší zahrady, než jsem chtěla, Lukáš zase kvůli mně šel do trošku většího podniku, než jsme původně zamýšleli, ale má nadosah svou řeku a pramici na rybaření. Komfortem myslím zásadní nezbytnosti pro pohodlný život – na chatě chci nabírat síly, tvořit a především být s dětmi pořád venku. Ne, že by mi praní na valše ani obíhání chaty kvůli WC (navíc je bylo třeba zalít kýblem vody) nepřišlo v dětství na té rodičů poetické, vzpomínám na to vlastně ráda, ale já to teď už dělat nechci. Přeji si mít čas na děti, na svoje psaní, šití, zavařování a pěstování a ráda využiji služby pračky a vodovodního kohoutku… a je určitě jasné, komu chci ušetřený čas darovat.

Mám vzor – chatu tety Jáji. Tetička je žena až neuvěřitelně pracovitá a schopná a vždycky jsem se výborně cítila u ní na návštěvě na chatě, kde mi všechno přišlo dokonalé, promyšlené, vkusné, účelné, příjemně domácí. Postupem času s rodinou dokázala vybudovat skoro palác mezi chatami s bílou pohovkou v obýváku – ta na mě působila velice luxusně. Přitom je ale tahle kouzelná stavba pravým venkovním sídlem, nikoliv luxusně sterilním interiérem jak z katalogu nábytku. A tak nějak bych se jednou chtěla cítit v té naší. Nicméně – skoro to tak už je. Navíc nejsem tak zručná jako teta, která leccos vyrobila sama – ale chci se pokusit se jí v tom alespoň přiblížit.

Čtěte také:

• Rizika letní dovolené s dětmi
• Dítě u vody
• Jak správně zařídit dětský pokojíček?

Hlavní úkol je jasný – chceme vybudovat bezpečnou zahradu pro děti. Vypůjčila jsem si literaturu o zahradě, nastudovala jsem jedovaté a jinak nevhodné rostliny pro děti, začala jsem sledovat hobby magazíny a máme najednou plánů nejméně na celé léto. Základem je samozřejmě pískoviště (to už máme), vytvoření stinných míst pro hry a probíhačky, zbourání garáže (je obrovská a tmavá) a postavení pergoly pro auto, vyřešení, co s dírou po bazénu…

Protože je chata blíže řeky (vybrali jsme u řeky bez přítoků kvůli možným povodním), řešili jsme, co s tím – kdyby nedej bože nějaké dítě bez dozoru pláchlo pryč. Lukáš objevil bazénové chůvičky, takže Tomášek bude nosit náramkové jakohodinky, které v případě nehody vyšlou signál do chůvičky. Samozřejmě bereme s sebou videochůvičky, které používám často i doma a dál přemýšlíme. Budu ráda, když se se mnou podělíte o vaše zkušenosti – co se vám osvědčilo na zahradách a co mají vaše děti rády. Líbí se mi nápad na vytvoření týpí z bambusových tyček, po nichž se budou pnout fazole, do kterého se mohou děti schovat. Kačence chceme určitě vytvořit místo na houpací síť, protože je houpací miminko a v síti je jí báječně, jak jsem zjistila v jedné pražské kavárně, kam chodíme za mým bráchou-brigádníkem-kavárníkem.

Budu muset dnes už končit – chystáme se s Kačenkou na moji kontrolu na revmatologii. Beru ji s sebou účelově, zjistila jsem totiž, že mít s sebou kočárek s dítětem je v čekárně v Revmatologickém ústavu pro spolučekající jasný signál – mám dítě, kojím a nemůžu tu sedět obvyklé čtyři hodiny jako vy. Přes deset let jsem tam jako „běžná“ pacientka takto vysedávala a se samozřejmostí jsem přijímala, že lékařka maminky a těhotné ženy přijímá přednostně. Jenže bez kočárku nemám napsáno na čele – „mám doma dvě malé děti a spěchám“ – takže kočárek je taková fajn vysvětlivka. Už se mi to osvědčilo 2x a v jednom případě byli i spolupacienti příjemní a dokázali při svých bolestech obdivovat moji klidnou dceru. Tak doufám, že dostanu zelenou i dnes.

A co moje chalupářská dcera? Mimochodem – babička mě sem tam oslovila jako „chalupinko“, což bylo samozřejmě zkomolené „kalupinko“, a to je podle Jungmanna „malé děvče s hochem si hrající“. Když to dáme dohromady s naší velkou novinkou, mám doma opravdu chalupinku. A ta má taky vlastní velikou novinku! Kačenka v tichosti proležela pár dní s mými bolavými zády až do použitelného stavu a v tichosti se jí proklubaly dva spodní zuby. Označení zuby je rozhodně zveličelé, spíš jsou to dva milimetrové měsíčky v dásni, ale překvapilo mě, v jakém tichu se narodily.

Zdraví zubatá Kačenka a uzdravující se Kateřina