Regres, progres

MÁMA LIVE! KATEŘINA Nastává u nás, věřím, příjemná vývojová fáze obou dětí – takhle blízko si s dovednostmi, zájmy a naladěním ještě nebyly.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


V MHD ještě stále slýchám mnohé poznámky na naše „dvojčata“, protože je stále pro sichr beru do dvojgolfek. Jenom na jízdu a nastupování, pak si to Tomášek zásadně štráduje pěšky. A někdy si to štráduje po svých i Káťa, protože Tamášž je pěškot, tak chce taky. Snad v tyhle chvíle vypadáme jako největší blázni a je opravdu náročné nepřekážet – z každé strany dvojgolfek se drží jedno dítě, což se rovná čtyřčatům co do šíře chodníku. Děti jsou ale už celkem zvyklé si kvapně sednout, když jde po chodníku taky někdo jiný kromě našeho komanda, aby se vyhnuly.

Už měl tento systém bohužel jednu nehodu – najela jsem kolečkem moc blízko syna a ten si hodně rozbil koleno. Spravila to až náplast s krtečkem z lékárny a samozřejmě posazení zraněného s tvořící se modřinou. Vše doprovázel pláč – jako obvykle tandemový. Když je bebí, brečí mnohdy oba. Přesně to jsou ty chvíle, kdy jsem vážně ráda za to, že nejsem líná a dvojgolfky jsem vzala. Další důvod, kdy se mi vyplácejí, je občasné zdržení se venku, protože zvlášť v létě nechci limitovat Toma a chci respektovat i jeho potřebu odpočinku, když už to přeženu.

Co do chození se s dětmi totiž moc nemažu a změřit si délku dosud nejdelší Tomáškovy cesty po jeho chodidlech čtyřiadvacítkách mě napadlo až před malou chvílí pomocí jedné aplikace v mobilu. Ujde 7,5 km bez hlesnutí na místo, kde ještě běhá, skáče, honí holuby nebo se rýpe v písku. Chtít po něm, aby došel ještě zpátky je na ani ne tříleté dítě samozřejmě moc. I když, kdybych byla krutá, to bychom si všichni pospali, protože synův spánek po takovém výšlapu by se musel rovnat lehčímu bezvědomí.

Nedokáži popsat, čím to je, ale nějak snad přirozeně děti chápou mé limity nebo jsou prostě od narození tak zvyklé, že považují za samozřejmé venku neloudit, abych je nosila nebo brala na koně. Ani jedno fyzicky nezvládám – tedy vzít dítě na koně je pro mě zkrátka naprosto neproveditelné a nést jedno na ruce či v nosítku a řídit kočár s dalším fyzicky nezvládnu déle než do nejbližšího obchodu, když něco zapomenu… Na kratší cesty, což je vždy celodopolední procházka, chodí Tomáš vždy pěšky nebo se veze na kole či odrážedle bez možnosti si sednout do golfek, protože to je vážně zbytečné. Odpoledne to řeším podle situace, tedy toho, kam se nám chce dojít a zda nejdu do toho MHD…

Čím dál více chce chodit venku i Kačenka, protože brácha… Snad jsem obecně dojímavý typ, ale vidět takhle dvě batolata, jak se vedou za ruku a vyjednávají (někdy i vážně vše neurčuje ten starší a silnější), kam půjdou a jak rychle. Co se mi ale nedaří v mém usilovném pokusu vychovat gentlemana, je právě osvojování si oné zásady, že se tempo chůze určuje podle ženy. A tak malá Káťa statečně vlaje za bratrem a snaží se ho dohnat. Má to výhodu – skoro už nemá bříško a stává se stále obratnější holčičkou. Já plesám, protože když vidím kolem sebe maminky s loudajícími se dětmi, my kolem nich obvykle prosvištíme. Nemusím se tolik obrňovat trpělivostí jako mnohé jiné matky.

Vzpomínám si dobře na kamarádku a její loudavou holčičku, kterou mnohdy musela vzít do kočárku i ve školkovém věku, jak jim trvalo, než se spolu někam dovlekly. Nám zase stále trvají odchody ven nebo vypravení se na chatu. Mám dokonce pocit, že je to pořád horší a horší. Tomáše se snažíme vést stále přísněji na jeho cestě k samostatnosti (jsou mu dva a tři čtvrtě) a využíváme období „sám“. Jsem podobnou měrou nadšena jeho pokroky, stejně jako mi tečou nervy a musím se hodně ovládat, když si umane, že si nandá ponožky sám, což ale znamená bez jakékoliv pomoci a vedení. Někdy mu tečou slzy vzteku nebo lítosti, ale vydrží si zkoušet nazout ponožku třeba 40 minut. A pata stále končí ve špičce a pak neví, jak dál, ale nenechá si poradit. No vím dobře, po kom to má, tak už proto to musím vydržet!

Tento výchovný moment je sám o sobě možná diskutabilní, byť jsem osobně spíše přesvědčena o tom, že je správné ho nechat, aby to sám dokázal a doprovázet ho jen slovním vedením, pokud nám tedy nehoří pod zadkem. Každopádně je tento výchovný moment nepříjemný pro Kačenku i pro mě, protože s takovou se chystáme ven klidně přes hodinu. Protože hádejte, co dělá v takové chvíli malá sestra pana Sám? Jistěže si sundá ponožky včetně obutých bot a zkouší to taky. Pak si chce vzít jiné boty, a protože má dost času, z botníku vybírá dlouho… Když se nám podaří vyrazit a otevřu dveře na chodbu, je už samozřejmé, že jdou obě děti ze schodů samy, což je opět diskutabilní.

Čtěte také:

Samozřejmě jsem ráda, že Kačenka sejde sama schodiště dolů, že je opatrná, drží se zábradlí, postupuje pomalu a já jdu krok před ní a dělám záchranu. Držení za ruku poslední dobou považuje patrně za ponižující, protože brácha… Podobné je to s čištěním zubů – čistí si obě děti samy, jsou schopné se samy učesat, svléci si tričko, obout bačkůrky, najíst se lžičkou, napít z hrnku, uklízet nákup, umýt si ruce, vybarvovat a zhruba se trefit do tvaru, což se Kačenka pečlivě učí. Vše, co tady popisuji, se malá naučila sama nápodobou od staršího sourozence, což tady jistě není pro nikoho nic nového. Čtrnáctiměsíční věkový rozdíl má i druhou stranu mince s těmito skvělými výhodami – jak snadno přichází samostatnost rok a půl starého/malého dítěte. Rok a půl staré dítě dokáže v mnohém držet v lajně sourozence staršího, aby na ni počkal. Tomášek dostává stále na spaní trénovací plenku, protože k usínání stále dostává jako Kačenka mléko. Kačence ho chci rozhodně dávat, protože teprve krátce není kojená a její usínací rituál by byl příliš radikálně jiný – bez prsu, bez mléka, bez savičky… 

Tomáškovi ho nedokáži upřít z preventivních důvodů, aby se v noci nebo přes polední klid nepočural. Zatím to nechávám plynout, protože stále častěji je plenka suchá, i když rozhodně ne vždycky – je to asi tak 2/3 na 1/3 případů. Tomášek má stále (ó jak jsem byla naivní s pokusem odevzdat dudlík Mikulášovi) při usínání dudlík. Už se mi to zdá vizuálně podivné – dost vyrostl a vytáhl od zimy, přijde mi najednou jako veliký chlapeček a ten dudlík na spaní mi pohledově kalí pohled na chlapa, byť mu emočně myslím rozumím! Především nechci, aby žárlil, protože myslím příliš nevnímá věkový rozdíl, skutečně vyrůstají jako dvojčata a dělají vše spolu. Když má Kačenka dudlík, chce ho taky, když má Káťa plenku, chce ji taky, když má Káťa ve vlasech sponku, chce ji taky. Pak se svým sourozeneckým jazykem na některých věcech patrně oba dohodli – nebudou chodit na nočník, ale jen na záchod – stále beze změny a asi to tak zůstane.

Budou každou chvíli, kdy se na ně nedívám, vyhazovat ubrousky z držáku na stole. Budou oba malovat voskovkami po sníženém parapetu. Budou oba házet naše boty do vany. Budou si nadále hrát na řvaní. Budou chtít nadále oba odemykat byt při návratu z procházky a budou chtít oba jen tak zazvonit. Budou chtít oba vybírat kastlík (systém dnes Ty, zítra Ty, nechápou, anebo jsem špatná vysvětlovačka). A tak stále častěji jedno dítě vyhlíží vývojově zaostaleji, řečeno s láskou, a stále častěji druhé vyhlíží jako dost samostatné. Ke zhodnocení mě probrala kamarádka, která nás přijela navštívit na chatu. Paní učitelka-tělocvikářka zvyklá dávat dětem záchranu, mít odpovědnost jako blázen! (no já bych tolik dětí visících na kruzích nebo za nohy na žebřinách hlídat asi nechtěla) a především zrovna přijela z ozdraváku plného sedmiletých dětí, se podivovala na tím, jak jsou naši dva samostatní – tak to řekla.

Přeložím, jak to asi myslela – nějak jako „nezbláznila ses, ty je necháš tohle dělat samotné?“ – řečeno s láskou, tím jsem si jistá. Nevím jen, jak si odpovědět. Zbláznila jsem se možná, otupěla jsem, našla jsem odhad, věřím své intuici, své děti znám a dovedu odhadnout, co zvládnou a co ne, jsem přísná a vyžaduji samostatnost, kde by být ještě nemusela, příliš jim věřím nebo jsem nezodpovědná anebo dokonce líná. Něco z toho to bude. Chata, ze které jsem tak nekriticky nadšena a jsem tam s dětmi často, má velkou nevýhodu – je uprostřed pozemku, čím vzniká zahrada přední, zadní, levá a pravá. 4 části zahrady na dvě děti a jednu matku. Říkám si – musíš věřit!

Hodně pokroků přeje Kateřina

15.6.2016 1:02

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist