Káťa jede / Káti jedou, Tomášek-pěškot

MÁMA LIVE! KATEŘINA Čas nazrál a já musím najít smlouvu a mrknout se, kolik mi chybí článků do konce mého blogování. Jeden nebo dva…

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Najednou mi přijde, že bych toho ještě dost chtěla sdělit – tak honem: Prodáváme dvojkočár, děti byly poprvé na procházce obě pěšky, Tomáš přibral!!!, Kačence poporostly vlásky a naučila se hrát si na pštrosa. Měla jsem rýmu, ale celkově jsem zdravější. DJ Dudunka právě spí s růžovým šidítkem v puse. Kačenka objímá bratrova Bobka, který bez něj podruhé dokázal usnout. V obýváku máme koleje s mašinkami a ještě pořád jezdí, i když je ovládají dvě batolata.

Byla jsem na výstavě Blanky Matragi v Obecním domě a jsem odhodlaná začít vyšívat. Zatím jsem si vymyslela a nakreslila pár vzorů a teď nechci nechat odhodlání uspat, jako jsem nechala jiná. Nechápu z toho vůbec nic, ale mám radost, že se tak děje! Hodně se toho děje! Řečeno Tomášovou oblíbenou mašinkovou terminologií – poslední dny cítím jako takový velký strk do zad od posunovací mašiny.

Měli jsme rýmu – začal Tomášek. Když už to vypadlo, že je z toho syn venku, začala Kačenka. Moje dosud naprosto zdravá holčička, které od jejího narození nebylo nic, dostala rýmu a první horečku. A když se začala malá uzdravovat, položilo to nepříjemné „něco“ mě a jeden den jsem komplet proležela pod peřinou a děti se mnou tak nějak koexistovaly. Koukaly se na televizi! na dokument o pštrosech. Od té doby mnohdy chodí v předklonu s rukama podél těla, s dlaněmi zdviženými ke stropu a s pohledem do podlahy. Protože je všechno zlé pro něco dobré, má to myslím jeden prima výsledek – každý z nás se dokázal naladit na potřeby druhých dvou – jak dojemné. Když bylo špatně mně – Kačenka byla výjimečné hodná a klidná, přestože jí ještě nebylo úplně hej, Tomáš dohlížel na moje smrkání: „Maminko, smrkej,“ přišel s kapesníkem, znalecky mi přidržel hlavu a pravil: „Foukej.“ Rýma mi zase připomněla, jak je otravná pro dospělého, který si umí vysvětlit, o co jde a co s ní. Tak jak je asi „milá“ malým dětem s odřenými nosy, které kloužou po vyvýšené matraci v postýlce dolů a kňourají nepohodou? Celkem 10 dní jsme všichni 3 spolu nevyšli z bytu, protože vždycky někdo klempíroval.

Hned po uzdravení jsme se s Lukášem rozhodli udělat si pěkný víkend v Mariánkách, kam jsme odjeli k příbuzným na sníh a čerstvý vzduch. Zjistili jsme, že sníh mariánskolázeňský je jiný než pražský, respektive zážitek z něj, prostředí. Tomášek se všude pohyboval na bobech, Kačenka na saních s opěrkou. Každý pěkně táhl jedno dítě a kochal se. Kočárek jsme nepotkali žádný – mimina byla buď schovaná doma, nebo někde pod bundou anebo taky ve fusaku uvázané na sáňkách. A první následující pražskou procházku jsme dali taky honem ještě na saních, dokud byl sníh. Dneska už vidím z okna jenom břečku s kamínky. Nějak si nedovedu představit, že bych se vydala toto brodit s dvojkočárkem nebo golfkami, tak zbývá jeden použitelný kočárek – ten nejlepší na světě. Což nás přimělo k úvaze, jak dlouho jsem dvoják nepoužila. Asi tak od 2. Tomových narozenin ho používám „pro jistotu“ do MHD, kde se nerada pohybuji s Tomem „na volno“, a taky pro jistotu, kdyby se rozhodl opakovat nějakou vztekací scénu na ulici (zatím jsme skončily u tří již zde čestně odvyprávěných) – je fajn ho pak mít možnost naložit a odvézt někam do klidu, kde by mohla pokračovat ventilace jeho negativních emocí.

Jenže Lukáš měl stejný názor jako moje fyzioterapeutka a nakonec i jako já – mít dvoják je fakt už zbytečné, především zbytečně má záda a klouby drásající. Mám totiž dost dobré zprávy z revmatologie a dokonce jsem zvažovala titulek typu „věř a víra Tvá Tě uzdraví“ či tak nějak. Moc smyslu to nedává, protože fyzicky mám se skoro dvaceti šesti kily mazlivých dětí celkem dost záhul, ale je to lepší! Poprvé mám v lékařské zprávě jasně napsáno: remise onemocnění. Krevní testy dopadly sice o něco hůře než minule, ale pořád dost dobře na to, abych mohla ještě kojit. Denzitometrie dopadla dokonce ještě lépe než na začátku roku 2012, což prý snad ani není možné a možná měření nebylo tak přesné.

Ochablé zádové svaly z minulé kontroly se mi podařilo posílit a na výšku mi naměřili o 1 cm více, tzn., že jsem se narovnala. A jelikož tak chci minimálně setrvat, bylo mi doporučeno chodit na rehabilitace a užívat jednou týdně 15 kapek vitaminu D a každý den dvě tablety vápníku. Obojí se přes mateřské mléko dostane ke Kačence, takže ta už nesmí kapičky dostávat, jak jsem zamýšlela na doporučení pediatričky ještě přes zimu, takže déčko dostává jen Tomáš. A já vstávám každý čtvrtek šíleně brzo, abych se za tmy potácela přes půl města do Revmaťáku na rehabilitace.

Fyzioterapeutka Gábina je nejen zkušená terapeutka, ale taky matka, a tak se mi dostalo pár zajímavých rad (no, většinu jsem věděla, ale ocenila jsem její snahu mi pomoci), jak si nedorazit záda. Ale zaujalo mě: Nejlepší prolézačka pro batole je maminka. Cha! Je pro dítě nejpřirozenější, utužuje vzájemný kontakt a pro mě je úlevná – Kačenka se naučí sama si vylézt na můj klín a posadit se, aniž bych ji vytahovala, a teď nepoužiji budoucí čas, ale už si za mnou vyleze na křeslo nebo pohovku a uvelebí se ke kojení. – Nepřizpůsobuji děti mým potřebám jít ven (co vezmu za kočárek pro koho a jak všechno, co potřebuji, naložíme, jak zdolám které schody a pochůzky vůbec), ale snažím se přizpůsobit se možnostem obou dětí, vím, kolik ujdou pěšky a jak je to náročné, a tak dojdeme třeba do lékárny nebo na poštu. A odpoledne jdeme jen nakoupit s kočárkem pro Kačenku nebo na hřiště a Tomáš se neunaví, protože jsme lépe rozložili síly.

Fakt je, že jsem se dříve snažila všechno zvládnout najednou, když jsme venku, což se mi zdálo jednodušší jen zdánlivě. Takže dvojkočárek nebude už určitě potřeba. Už byl zbytečně těžký a navíc Kačka měla sedačku vzadu, protože je užší. Dokud ležela, bylo to jedno, ale teď už mají děti potřebu kooperovat a chci, aby malá viděla pořádně ven. Když jsem měla vpředu malou a bylo třeba posadit unaveného nebo usínajícího Toma, nešlo provést operaci rychlou reakci a bylo to celkem stěhování. Každopádně dvojkočáru moc díky, nikdy na něj nezapomenu a bez něj by to vůbec zvládnout nešlo! Teď už ale půjde.

Čtěte také:

Nejlepší kočárek na světě si nechávám, protože teď ho mám přestavěný na sporťák a má tak úžasně dostupný a hluboký koš na věci nebo nákupy, že jsem do něj párkrát už šoupla znaveného Tomáše. Rukama se držel madla kočárku a měl z jízdy v prostoru pro obvyklé nákupy zážitek, jako kdybychom ho vzali na Matějskou. Byl to můj nejdražší nákup, jaký jsem si kdy vezla! Protože zatím všem vyhovující verze procházek je Tomovými ústy řečeno: Káťa jede, Tomášek-pěškot, řešíme to tak nejčastěji. Syn mi přijde ale dost malý na to, aby musel ujít to, co obvykle statečně ujde. Má taky nárok si odpočinout a já nejsem zdravá maminka, která by ho mohla vzít na koně a vézt kočár anebo dát do kočárku a menší dítě do nosítka anebo ho chvíli nést a vézt kočárek jednou rukou. Skejt na kočárek mít nemůžu, protože se na něm Tomášek prohýbá v zádech a já musím jít naopak předkloněná. Takže jsme se rozhodli koupit si dvojgolfky pro každý případ.

Určitě nám stačí z druhé ruky, protože ty budou ještě více pro jistotu, než byl v poslední době dvoják. Každopádně jistota je fajn, protože už nikdy nechci zažít to zoufalství, když jsem naprosto fyzicky vyčerpaná vezla jednou rukou naložený kočárek s Kačkou, nákupem, s motorkou přivázanou na zápěstní zajišťovací šňůře a v druhé ruce nesla spícího Toma, když jsme se zdrželi venku.

Moje probuzená holčička si právě vylezla za mnou na židli u pracovního stolu a hraje si s mými vlasy. Myslím, že dost touží po vlasech a snad už má vzadu na hlavičce dost chmýří na malý culík. Jdeme se česat a užít si ryze holčičí chvíle, než se vzbudí ten náš spáč – po obědě spí vždycky mnohem déle. Jo, má dnešní článek nějaké skryté poselství? Nevypadá to, viďte? Ale SNAD má. Hodně starostí s přemisťováním se s dětmi z místa na místo bych si byla ušetřila, kdybych měla řidičák! Kdybych nebyla tak odkázaná na Lukáše a kdybych taky mohla bez fyzické újmy dorazit za kamarádkami domů častěji já a kdybych se mohla kdykoliv sebrat a odjet s dětmi na chatu a kdybych si ty nákupy přivezla… tak aby nebyla taková kdyby, dostala jsem jeden z nejhorších nápadů svého života – dva měsíce před porodem s Tomášem si udělat řidičák.

Jízdy začaly až 6 týdnů před porodem. A i přes povzbuzování instruktorky, že to do porodu dám, protože pak nebudu mít čas, jsem to nedala. Podlehla jsem totální vnitřní hysterii, když jsem se v Praze na Újezdě v zácpě, ve vedru a v srpnu a v 9. měsíci vdechujíc výpary čerstvého asfaltu při opravě silnice pár centimetrů vedle mého těhotného těla vařícího se v autě a rozhodla se přesně v polovině jízd, že svého nenarozeného syna nebudu trápit stresem, který na něj jistě přenáším. Bylo to okamžité a jistě správné rozhodnutí – být zdravá a v pohodě. A bez řidičáku.

A z kolotoče těhotenství, kojení a porodů jsem ještě nevyskočila, ale teď se cítím odhodlaně a připraveně – neřešit jen jízdy mých dětí, ale i ty moje – naše. Bude auto, výlety i bez Lukáše, když musí být v práci, jednodušší cesty za přáteli za Prahou, za kroužky. A na ty brzké rehabilitace. Doufám – do léta to chci zvládnout!

Ať vám dny pěkně jedou. Kateřina

27.1.2016 1:30

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist