Gumová Kačenka

MÁMA LIVE! KATEŘINA Aniž by mě minule napadlo, že bych dnes pokračovala v lékařských tématech, je to tu! Uplynulých 14 dní totiž bylo pěkně bolavých a proti našemu zajetému pohodovému rodinnému životu radikálně jiných.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Mé tělo téměř tři roky bez léčby Bechtěrevovy choroby vypovědělo službu. Na bolest zad jsem zvyklá a špatně se mi rozlišuje, kdy je už „přes čáru“ a kdy by mohlo hrozit něco vážnějšího. Přeci jen nosím a zvedám děti celý den, dvojkočár není nejlehčí a není se co divit, že záda bolí. Od pondělí se mi bolesti zad zhoršovaly, obtížně se mi dýchalo pro namožené mezižeberní svaly. Tyto stavy byly prokládány tak světlými chvilkami, že jsem věřila – zvládnu to s šetřením se a s Paralenem. Po dechových cvičeních (ta jsou v těchto situacích bezpečná) a pokaždé, když jsem vyšla s nahřátými a uvolněnými zády z vany, mi bylo vyloženě dobře. Ve středu jsem ještě zvládla s dětmi odvézt opožděnou kytici a pozornost ke svátku mojí mámě a navštívit ji. Trošku jsme si obě zaskuhraly – maminka je po dvou operacích vyhřezlých plotének a zrovna měla za sebou dost proseděný den v práci. Cestou domů jsem ale cítila, že je mi ouvej, jak kočár těžkne, moje chůze se zpomaluje a jak se těším do postele. Tam jsem sice ulehla – ale už jsem nevstala.

Kačenka se probudila na noční kojení a měla jsem co dělat, abych bezmála sedmikilové dítě vytáhla bez Lukášovy pomoci z postýlky. Krmení už bylo bolestivé, protože začala protestovat páteř hrudní. Malou jsem už nechala spát mezi námi, a když ráno Lukáše probudilo moje hekání při dalším pokusu nakojit dceru, vůbec se se mnou nebavil a jeli jsme do nemocnice. Jenže se ukázalo, že daleko problematičtější než akutní blokáda páteře je diagnóza kojení.

K praktikovi nemělo smysl jezdit a podle telefonické konzultace jsem měla jet na akutní příjem neurologie do vyhlášené pražské nemocnice, kam spadám. Pokud kojím, stejně by mimo nemocnici nevěděli, co se mnou. S Lukášem nás překvapily dvě nepříjemné nemocniční sestry, které se po mužově očním vrhání blesků snad zastyděly a trošku zkrotly. Nicméně mi už slušně, ale suše oznámily, že musím k praktikovi pro žádanku. Zeptaly se, zda si jsem jistá, že si právě u nich na ambulanci chci „prosedět celý den“. A co asi tak se mnou mohou prý dělat, když kojím. Řekla jsem jim rozčílená, jak nejklidněji jsem dokázala, že opravdu sedět nemohu, natož celý den, a že mám doma šestiměsíční holčičku a dvacetiměsíčního syna a prosím o co nejrychlejší pomoc. Ptala jsem se na možná jiná řešení – prý nejlépe jet jinam. Zvládli jsme poděkovat, a když Lukáš viděl mou shrbenou postavu – vypadala jsem jak poklízečka opřená o koště, která takto s vytrčeným bokem nějak zamrzla – rozhodl jednat mimo systém. Měla jsem bolesti, špatně se mi dýchalo, stálo, sedělo. Zavolali jsme kamarádovi anesteziologovi pracujícímu v jiné nemocnici, zda nám nemůže nějak pomoci. Přes kamaráda šlo všechno snadno.

Za necelou půlhodinu jsme dorazili do jiné nemocnice na neurologii, kde se nás ujala energická lékařka, žena od rány, navíc velmi sympatická. Tvářila se, že mě zachrání až do doby, než zjistila, že kojím. A zase jsem jen slyšela, že pro mě nemůže nic udělat, protože můžu tak akorát Paralen a nic nedělat, nezvedat a navíc jsme z jiného pražského obvodu a vlastně by nás vůbec nemusela ošetřit… Pověděla jsem jí náš příběh a zdůraznila jsem, že Paraleny polykám od pondělí a je to horší a horší. Když pochopila, že Kačenka je už půlroční a přikrmované dítě, domluvily jsme se, že mi pomůže, když 48 hodin po „koktejlu“ nebudu kojit. Bylo mi už všechno jedno, hlavně jsem zase chtěla být použitelná. Na vyšetřovně zjistila, že mám páteř zkroucenou jako paragraf a potvrdila akutní blokádu hrudní páteře. A změnila zamýšlenou medikaci, ta by nepomohla, takže poprosila sestru, ať mi namíchá silnější lytický koktejl.

Po deseti minutách jsem už začala cítit zřetelnou úlevu – účinkem mi léčivo silně připomnělo opium podané po třicáté páté hodině kontrakcí při prvním porodu. Lukáš mě během kapání infuze rozptyloval a po doporučení lékařky, abych ukončila kojení a začala se léčit, mi promlouval do duše. Asi po dvaceti minutách bolest téměř úplně odezněla. Mohla jsem se nadechnout zlehka a přestala jsem se cítit tak sevřeně a zkrouceně. Cítila jsem, jak mi gumovatí údy, přestala jsem cítit svaly na svém těle. „Tak už máte naváto?“ – měla jsem pěkně. Srdečně jsem děkovala lékařce a zjistila jsem, že nedojdu ani k autu. „Moje dcera kojila dva měsíce, vy se nemusíte cítit vůbec špatně a začněte se léčit,“ mi pořád znělo v uších.

Čtěte také:

Doma jsem zalehla s pěkně těžkou hlavou a hodně lehkým tělem. Do velké postele jsem položila dceru a sytila jsem ji umělým mlékem. Chutnalo jí a neprotestovala. Lukáš s Tomáškem se šli projet na kole, abych měla klid a mohla pospávat. Úplně vyřízená jsem najela na úsporný režim a celé čtyři dny jsem dělala jen to nejnutnější – odsávání a vylévání mléka obohaceného o kortikoidy, analgetika a bůhvíco, hraní si s dcerou a krmení z lahvičky. Lukáš musel zůstat doma z práce a pomáhal. O Kačenku bych se postarat zvládla, ale o těžšího a aktivnějšího Tomáška ne. Dost jsem toho nesměla, vše jsem úplně dodržet nemohla, ale řekněme tak 80 % jsem skutečně nedělala a ani bych to nezvládla. Tomášek nechápal, co se děje a stále mi odkrýval deku a tahal mě ven z postele nebo mi zoufale nosil hračky a čekal, kdy bude nějaká zábava. A ta se mnou nebyla, tak jsme si rozdělili děti – Lukáš se hodně věnoval Tomáškovi a já proležela 48 hodin s mojí holčičkou a užívala si jí.

Pozorovala jsem hodiny proti mně velice gumové dítě, jak si užívá svých pohybů, jak si rve palce u nohou do pusy, jak se převaluje ze zad na břicho a loví hračky, které jsem nastražila různě po posteli. Lezla pod peřinu pro její kačenky a vítězoslavně mi je podávala a zase brala, aby je mohla ze všech stran ochutnat, oslintat a aby se je klouzající pokoušela udržet v rukou. Přála jsem jí její zdravé gumové tělo a užívala jsem si její pomazlení, když se mi vyškrábala na břicho. Ověřila jsem si, jak mám báječnou klidnou dceru, holku do nepohody. Nechala mě hodiny spát, přečíst dvě knihy a přiměla mě konečně se zanořit i do literatury o dětech. Četla jsem si o pohybech šestiměsíčních dětí a potvrdila si, že souhra oko-ruka-noha je tu správně, jak se vzpírá na otevřených dlaních, i že je běžné, jak se z pozice letadla rozhoduje, kterou ze své sbírky gumových a dřevěných kačenek pro tentokrát uloví. Zdá se, že vše, co by tak plus minus měla v tomto věku umět (jak nicméně potvrdila proběhlá půlroční prohlídka), zvládá. A zdá se, že ani jednu z fyzických dovedností, kterou umí moje malá Kačenka, momentálně nezvládnu já sama.

Pro jistotu jsem ještě vylila odsáté mléko po doporučeném časovém limitu a raději se vnitřně připravuji na úplný konec kojení – protože ještě nevím, co mi po této epizodě doporučí na konci tohoto týdne na revmatologii.

Dnes přeji všem hodně zdraví!
Kateřina

3.6.2015 1:33

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist