Sopka

MÁMA LIVE! KATEŘINA Milá paní Lenko, před několika dny jsme se potkaly v lounském supermarketu a dostala jsem od Vás milou zpětnou vazbu na mé psaní a taky výzvu – že se těšíte na článek, kterak jsme s dětmi zdolali sopečné vrchy (Raná, Oblík a Stříbrník), že jste zvědavá, kdy takový článek vyjde. No patrně za několik let Vám pošlu dopis, kde to všechno vylíčím. Zatím jsme skončili po krk v pšeničném poli.

img_6296-1100x618.jpg

Vy ostatní čtenářky, které jste stále ještě ochotné číst mé články, vězte, že ten dnešní bude proti mému obvyklejšímu pozitivnímu filtru jiný. Naše turistické pokusy jsou zatím stále takové upachtěné. Vychválila jsem tu onehdy svého syna, kolik toho bez pyskování ujde a že se mi líbí jeho taková rozhodnost – zkrátka jde, nekňourá (jako kňourá mnohdy jindy), nehledí na kilometry a nežádá, abych ho nosila. U Kačenky těžko říci – ta se chtě-nechtě povětšinou vozí nebo kráčí vedle kočárku, a když chce, tak si sedne…

Já jsem jako dítě trávila prázdniny proti Lukášovi dost turisticky – prakticky vždy jen chata, výlety, pobyt u babičky na vsi, výlety, skautský tábor a túry, výpravy se skauty a nachozených mnoho kilometrů. Proti tomu Lukáš si zakládá na tom, že na dovolené jezdil do hotelů či k moři (rád se směje mým pokusům ho trochu víc semknout s přírodou, i když mu neustále předhazuji, že jsem získala tři orlí pera a co kilometrů jsem kdy nachodila) nebo na soustředění se sporty, které kdy dělal, ale zase sportoval.

img_6280-1101x619.jpg

Od té doby, co máme chatu, nemáme potřebu trávit víkendy v Praze a podnikat výlety jinam a nevymýšlíme žádné dlouhé procházky s kočárky a dětmi. Paradoxně máme možná ještě méně pohybu než jindy – trávíme čas ve výseku našeho pozemku, kde je pro děti pořád dost lákadel a kde my dva rodiče máme stále co budovat. I když Káťa dokáže za odpoledne 30x obejít chalupu s kočárkem a hovoří přitom na svoje gumové miminko, s turistikou to společného moc nemá.

img_6293-1101x619.jpgTomáš většinou jezdí na zahradě na kole bez šlapek nebo je na bobku na písku. Je to tak zajetá samozřejmost, že mě Lukášův návrh dojít pěšky s dětmi do vedlejší vesnice překvapil. Taková událost! Od naší chaty do té naší oblíbené vsi (je krásná, jsou v ní památky, pro nás nesmírně levné obchody a restaurace se zahrádkou, kam můžeme s dětmi) je to 5,5 km po silnici. Ovšem Lukáš vymyslel bezpečnou trasu mezi poli a chmelnicemi, aby byla příjemná pro nás i pro děti. A taky delší. Byli bychom bývali vyrazili hned po poledním spánku dětí, kdyby… Lukáš nestál na zahradě, nepovídal si se sousedem a soustavně mě neatakoval dotazy: „Tak už jdeme“ laskavě? (To laskavě ve skutečnosti nevyslovil, ale já to slovo zřetelně vnímala a velice mě to popuzovalo). Opět je tu střet ženského a mužského přístupu nebo mateřského a otcovského? Copak nechápe, že jít asi tak 13 kilometrů s dětmi nemůžeme jen tak? Že musejí mít dost pití (kde jej vezmu mezi poli), svačinu, Tomášek náhradní kraťasy, kdyby se pokakal, Káťa náhradní plenku, vlhčené ubrousky, že musejí být nasvačené před takovou cestou, že nesmějí mít žízeň, že je musím namazat opalovacím krémem, obléknout, dát jim pokrývku hlavy, že musejí mít s sebou mikinu nebo další tričko, kdybychom se někde zasekli a byla by zima…

Vnitřně jsem soptila a snažila se ovládat a být milá – čeká nás možná krásná rodinná procházka – ale já kmitám a jsem zbytečně nervní. Můj manžel si povídá, grrrrrr. Káťu jsme naložili do kočárku, Tomáš nasedl na motorku a vyrazili jsme. Celkem dost jsem se těšila, protože se mi podařilo uklidnit se. Všechno vypadalo ideálně, těšila jsem se na společný rodinný výlet, kdy nejsme jako často sice spolu, ale zároveň rozdělení svými úkoly na chatě… Asi po půl hodině mě selankovská nálada opět přešla, protože ta romantická polní cestička najednou skončila a před námi všude vězela obilná nebo slunečnicová pole, v nichž bylo děti sotva vidět. Především náš vedoucí výpravy absolutně nevěděl, kde jsme, a já neměla ani tušení, jak z té situace ven. Bylo vedro, byla jsem zase nějak podrážděná, do toho nevědoucí manžel, vystrašené starší dítě – obilí píchá – kočárek, motorka a dítě, které najednou chce nést. Lukáš situaci rozsekl slovy, že nemůžu mít ani jedno orlí pero, natož tři… všechno je v pohodě. No jistě! Musím se zakousnout.

Čtěte také:

Po několika nefungujících systémech pohybu v poli jsme vymysleli ten nejlepší – já nesla Toma v náručí a klestila cestu (rozuměj ničila úrodu), Lukáš nějak přivázal motorku na kočárek a nesl ho v náručí nad výškou klasů! Tedy kočárek s rok a půl starým dítětem a s košem plným věcí, které jsem uznala za nezbytné. První minuty jsem byla naštvaná. Později jsem se smála a těšila ze situace. Ještě později jsem se cítila unavená a představa, že jsme se hned fyzicky vyčerpali ve druhém kilometru trasy, která byla stále víc neznámá, mě zase přestala těšit. Vysvětlete dítěti, které tráví čas brázděním pražských chodníků, na pískovišti nebo na vzorně posekané zahradě, že ocitnout se uprostřed mnoha polí je fajn zážitek. Že jsme rodiče – jeho jistota – a to by mu pro teď mohlo stačit. Protože to kňourání v kombinaci s jeho vztekající se maminkou věstí výbuch vnitřní sopky. Snažila jsem se zachovat klid a Toma jsem oslovovala „miláčku“ a dodávala jsem, že už tam budeme a dostane nanuk. Dostane cokoliv, hlavně jen ať tady nedostane vztekací záchvat.

img_6302-1101x619.jpgTomáš záchvat nedostal, já se uklidňovala překrásným výhledem na ty sopečné vrchy v dáli a Lukáš, naše jistota, našel dokonce asfaltku mezi poli. Dál nás vedl už neomylně a já byla nakonec pyšná na mého manžela hotelového typu za jeho přeměnu. Lukáš se tvářil trochu závažně, mluvili jsme tak o všem možném, na co jsme si dlouho nenašli čas. A najednou přišel s myšlenkou, kterou vám ale prozradím až v posledním článku mého blogování. Tolik síly mi nalila do žil, že jsem se tetelila a dojímala uprostřed těch chmelnic. Ve vsi jsme si sedli na zahrádku jedné sympatické hospody, kde jsme zaplatili historicky nejnižší útratu, kterou si snad pamatuji. Děti snědly nanuk a byly spokojené. Cestu domů už můj vychválený syn-chodec nezvládl a kilometr před naší chatou jsme ho museli místo Káti naložit do kočárku, kde usnul. A spal až do rána. Já jsem rozrušením nemohla usnout dlouho a jsem ráda, že jsem nakonec nevybuchla, protože třeba by to Lukáš nikdy neřekl.

Přeji vám příjemné letní výlety bez nervování.

Kateřina

13.7.2016 1:44

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist