Spurtovkyně

MÁMA LIVE! KATEŘINA Všechno začalo nevinným i vinným popojížděním v čase. Najednou přestalo být vedro. „Už né,“ jsem řvala i já, revmatička libující si ve vedrech, protože to pak plesám a je mi dobře, neofouknu, neprochladnu, mám prohřáté svaly a klouby, cítím se nebolavě, protaženě, opáleně, skvěle. Obvykle.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Ale i letošní horka na mě byla prostě moc. A najednou bylo skoro zima. Aleluja! Na dně skříně jsem hledala zahrabané dlouhé rukávy, nohavice, v botníku nepáskové boty. Vyšli jsme s dětmi ven a chvíli jsme jen tak dýchali, než jsem musela korbičky zabalit do pláštěnek. Jenže obě děti vysouvaly ručičky, aby si je nechaly popršet.

Po návratu domů jsem byla přesvědčená, že přestože je srpen, musíme asi topit. Rozum mi samozřejmě dal vědět, že je to nesmysl, ale pro jistotu jsem osahávala studená kamna a nevěřila, v jakém vedru jsme to tu žili. Takový byl náraz rozdílu teplot šíleně vyhřátého bytu a změněné reality venku.

Srpen máme rádi. Je nám sympatický. Koná se retroturnaj v tenise u nás na Aritmě, kde manželky tenistů tlachají v oblečení stylu 20.–30. let 20. století a jejich stejným stylem oděné děti zamatlané od antuky zažívají tak trochu jiný den. Letos jsme si ho užili už ve čtyřech. A den po turnaji jsem oslavila další narozeniny a zase tak náhle skončilo mých oblíbených šest dní v roce, kdy jsem mladší než můj manžel.

Kolem našich narozenin (zanedlouho má druhé Tomášek) vždycky tak trošku bilancuji a zase si vzpomenu na Tomův a Kačenčin deník a píši a píši. Koukám na poslední stránky obou deníků, kam zaznamenávám, jak jsou děti velké a kolik váží… a zjišťuji, že Tomáše a Kačenku už dělí jen jedna velikost oblečení a že Tomášek byl proti Káče minidítě. A jak to přišlo?

Začalo to pár dní před mým odjezdem na chatu, kdy jsem se těšila na chatařskou dámskou jízdu, byť s jedním malým chlapíkem. V Praze pracující Lukáš se v Praze alespoň trochu prospal (i když říkal, že to ticho bylo najednou až depresivní, že tu ty dětské hry na řvaní a Kačenčiny noční jekoty tak trochu chybí). Na chatě nastal zase nový extrém naší sem tam spurtující Kateřinky.

Čtěte také:

V noci potřebovala jíst každou hodinu a kojila jsem ji vždy asi 15 minut. První pokus o spánek byly 7x kojením přerušené třičtvrtěhodinky spánku, kdy jsem nakonec nějak i pár hodin složila. Den dva to šlo vydržet, ale po týdnu jsem byla vážně celkem unavená. Nezabralo nic – ani hory večerní kaše, ani sytější umělé mléko, ani podstrkování biomoštu, že snad má možná jen žízeň, ani poctivé krmení přes den. Kolem Káti se nedá projít ani s prázdným kelímkem od jogurtu, který nesu do koše. To spouští srdceryvné: „Ajajajaj“, pláče, smutně kouká a dere se do odpadků. Jí. Pořád jí. Chce všechno. Sápe se po všem a nejvíc zklamaná byla, když zjistila, že glycerinová svíčka na stolku není žádné lákavé jídlo.

Podobně byla zklamaná, když zjistila, že v dírce po suku v dřevěné lakované podlaze na chatě nic nevyšťourá, že lidské živé koleno taky nesní, že tráva se jíst nemá, Tomáškova motorka že se jíst taky nedá, ani ochutnat, že spížní skříň na chatě sice otevře, ale nedosáhne na žádnou potravinu, že se hrnce do kuchyňské linky ukládají prázdné a čisté a ledničku, tu že ještě neotevře.

V noci jsem se s plačící holčičkou vydala na zahradu, že změníme prostředí a nakrmím ji na naší zahradní houpačce při pohupování, protože to ji vždycky uklidní. Vzala jsem s sebou videochůvičku, na které jsem měla zabraného Tomáše a přála jsem mu alespoň půl hodinky klidného spánku, jenže jsem nebyla moc statečná. Přelet netopýra mě celkem vyděsil a změna prostředí byla Kačence úplně jedno.

Obvyklé kolečko – koš se špinavým prádlem – pračka – sušárna – koš na žehlení – vyžehlení – oblečení v komodě najednou totálně selhalo, protože z komody už NAJEDNOU vytahuji oblečení, které je Kačence malé nebo ve kterém je narvaná. Přetéká. Takže z vaku-pytlů vyndávám větší a nové kousky pro tu naši velkou holku s faldíky na stehýnkách.

Bolí mě ruka a asi mám namožené šlachy, že se sem tam neobejdu bez obinadla. Děti už nejsou žádná peříčka, a jelikož si jdou stále více do podoby, třeba už nebude tak mimo celkem častý dotaz: „Jsou to dvojčátka?“ Káťa-spurtovkyně se celkem slušně dotahuje do váhové kategorie jejího bráchy. Jen jedna velikost rozdílu. Doufám, že jim zůstane, protože jinak totálně selže náš hlavní systém odívání – dědění oblečení.

Jídlu zdar a mějte se fajn!

Kateřina

26.8.2015 12:43

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist