139 vteřin do klidu

MÁMA LIVE! KATEŘINA Kdo by je miloval – kouzelné pěvkyně, které vábivým zpěvem lákají námořníky ke svému ostrovu, kde jejich loď ztroskotá na útesech. Netroskotá loď, ale moje uspávací pokusy.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz


Která uspávající matka by zbožňovala akustické zkoušky sirén? Malé děti si se spaním moc neporučí – alespoň ty moje. Která matka by zbožňovala ten podivný táhlý zvuk a lehké vibrování oken? Která matka by libě nesla děs dítěte, zarývání ručiček do jejích paží, o kterých se mimo první středy v měsíci domnívá, že jsou z tlačení tandemu pevné jako skála? A která matka by neměla pochopení pro nepohodu dítěte, které siréna vzbudí? A na druhou stranu – mnohé matky nemají v hlavě asi takovou výhybku jako já a jsou schopné si včas uvědomit, že je první středa v měsíci. Z 29 měsíců, kdy občasná středeční kvílení poslouchám se svými dětmi nebo se svým dítětem, jsem včas procitla sotva 5x.

Tomášek je spáč a ve svých takřka dvou a půl letech nevyjednává jako podobně staré děti některých kamarádek, že nechce jít po o spinkat, ale jde spát rád a sám od sebe – někdy si zalehne během přípravy oběda. Nejde spát po o, ale bez o. A Kačenka je poměrně ještě malinká a poté, co přestala mít potřebu dopoledne spát, usíná kolem dvanácté – obvykle krátce před. A co by mělo přijít teď? Obhajoba a klišé – jak se vnímá čas na rodičovské nebo mateřské a jak ani nevíme, co je za den? Nebo přiznání – kolikrát jsem se na mobilu nebo nenápadným dotazem na Lukáše ujišťovala, zda je fakt třeba pátek? Jak poznám, že je prostředek pracovního týdne, když nežiji pracovní týdny v tom slova smyslu obvyklém? Podle ponožkového trhu před zchátralým nákupním centrem? Podle popelářů? Podle chvátající sousedky na plavání, které jsme vždycky v největším kvapu v cestě? Že je středa vím poměrně často, ale že je ta zrovna první v měsíci, to je mnohdy už moc. A mnohdy znamená asi tak v těch řekněme čtyřiadvaceti případech z devětadvaceti.

Nejsem ani tolik kritičkou systému varování obyvatelstva a jako akustických zkoušek spíš jako sebe sama. Především proto, že Kačenka se na rozdíl od bráchy dost bojí zvuků, jejichž zdroj si nedovede vysvětlit. Nemiluje ani luxování a musí se připravit na to, že vysavač spustím. Vzhledem k tomu, že luxuji každý den nebo obden (drobky, drobky, drobky, hlína z květináče, naposledy rýže basmati), mám už systém varování malé obyvatelky propracovaný – jdeme spolu pro vysavač, pak ho před ní pomalu pouštím a přidávám postupně na výkonnosti a tím i na hluku. Stejně postupuji s fénem. Horší je to s ponorným mixérem, protože to znamená přisunout její vysokou jídelní židličku k lince, aby dobře viděla, co se bude dít, někdy to dokonce znamená vzít ji na ruku, otočit ji na mém boku do bezpečí a druhou částí těla mixovat, pokud možno na turbo, aby bylo rychle hotovo.

Čtěte také:

A ze všeho nejhorší zatím bylo i pro mě překvapivé řezání okapu. Lukáš se zavřel v dílně na chatě a jal se něčím šíleně hlučným řezat kov. Během pikovteřiny odletěli ptáci ze střechy naší garáže a jestli existuje ještě rychlejší jednotka času, pak tou Kačenka vyrazila směrem ke mně – t. č. plečce záhonu. Pusa do obloučku směr dolů a strach a pláč. Mylně jsem se domnívala, že jí v nastalém tichu pomohu vysvětlením zdroje hluku. Ale otevřela jsem dílnu, kde stál Lukáš v tmavém pracovním oblečení v obřích plastových ochranných brýlích v ruce s elektrickou pilou na kov. A to se jí nelíbilo a ani mně se nelíbila ta spousta nebezpečných předmětů v dílně.

Takže jestli má Kačenka děs z neznámých hluků, mojí noční můrou je představa, že selžou ochranná opatření a samotné děti nějak uvíznou nebo se zabouchnou v dílně plné předmětů typu: ruční kosa, srp, sekačka na trávu, nejrůznější pily, řezáky, brusky, lákavé průhledné plastové přihrádky na hřebíky, šroubky a vruty (sama se v nich ráda někdy jen tak vrtám, otvírám je a zase bez cíle zavírám a ani mě nenapadne polknout a perforovat některé vnitřní orgány, ale chuť zkoumat mám já sama!), kanystry s benzinem, olejem… a jenom z toho vypisování je mi lehce úzko. Že je mé dceři úzko z divných a neznámých zvuků, se nedivím. Sama je nemám ráda. Má citlivou duši nebo uši? Má v sobě vnitřní nejistotu, anebo po Lukášovi zdědila vytříbený hudební sluch a toto jejímu uchu prostě neladí? Má bujnou fantazii a za zvuky si představuje něco hodně děsivého? Nevím. A protože nevím, chtěla bych si být schopna nahodit výhybku v hlavě a vzpomínat na první středy v měsíci včas.

Poprvé právě před týdnem se mi podařilo být připravená. Zvolila jsem stejnou metodu, jakou volím u hodného vysavače, který papá špínu a čím víc hlučí, tím mu to jde rychleji, kterou volím u sekačky na trávu (křičí na žížaly, brouky a berušky, aby rychle utíkali pryč)… příběh. A protože jsem neměla dostatek invence, tak jsem šla přímo do mytologie a při naší obvyklé dopolední výtvarné výchově jsme si kreslili sirény jako pipinky. A příběh vymyslel sám Tomáš (no, má to pár rezerv) – pipinky křičí na ostatní malé a hodné pipinky, aby šly rychle sníst bonbonky z keřů (což jsou ty bílé bobule pámelníku), protože by je mohly sníst zlé pipinky.

Takže prosím, v první středy v měsíci nezapomeňte smlsnout bonbonky z keřů. A já si budu tu následnou už v klidu odpočítávat 139 vteřin do klidu s dcerou stojící na parapetu vyvolávající to hodné ptactvo. A budeme obě klidné.

Pěkné dny přeje Kateřina

9.3.2016 1:23

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist